O zamilovanosti a lásce

Anotace: „láska=komplexní psychologický jev,zahrnující různé stránky lidské osobnosti(citovou, volní rozumovou, sexuální aj.)Vzhledem ke svému předmětu(obsahu)je 1.hlubokým zaujetím pro určitou osobu,ideu,věc aj.“(Ilustrovaný encyklopedický slovník, Academia 1981)

I když se to možná nezdá, nejkomplikovanější je otázka lásky mezi lidmi. Láska je sestra přátelství. Stejně jako přátelství je o vzájemné úctě, toleranci, věrnosti, porozumění, radosti z toho, že ten druhý JE. Existuje mezi dvěma lidmi, kteří ji spolu vytvářejí. Je také o komunikaci, a hlavně tím se liší od zamilovanosti.
Zamilovanost je jako okamžik před seznámením. Okamžik, když se chce dítě kamarádit s druhým dítětem, které mu je sympatické, jen ještě neví, jestli ono s ním bude také chtít kamarádit. Ale dítě to neřeší. Nejdřív ho třeba chvíli pozoruje, ale pak se prostě sebere a jde za ním, pozdraví ho a zeptá se, jestli si s ním chce hrát. Když ano – fajn; když ne – trhni si. Lidem bohužel často chybí taková spontánnost. Jsou totiž ovlivněni výchovou, společností a také různými zkušenostmi. Mají strach být spontánní, být sami sebou.
Zamilovanost tak trvá často déle než tento okamžik a často se blíží platonické lásce, kdy si toho druhého idealizujeme. A čím déle trvá, tím snadněji podléháme iluzím a oddaluje se ten zásadní krok – krok k seznámení, k navázání bližšího kontaktu, k poznání toho druhého. Protože ho neznáme, usuzujeme jen z našeho pozorování, nevíme, jaký je, tak si to představujeme. Proto také nevidíme jeho chyby (někdy je možná ani nechceme vidět), podle nás je prostě dokonalý. A čím víc si ho idealizujeme, tím víc je náš pohled na něj vzdálenější realitě.
Zamilovanost člověku přináší trápení a celkovou nejistotu střídající se s pocity blaženosi a radosti z toho, že ten druhý je, že ho opět vidí, a že ho ten druhý občas i zaregistruje. Pokud je zamilovaný jeden, je to jednostranná zamilovanost. Když ho ten druhý registruje, líbí se mu a je do něho zamilovaný, pak vzniká oboustranná zamilovanost. Ale přesto ve své zamilovanosti zůstávají každý sám za sebe. To je když jsou dva lidé do sebe zamilovaní, ale nevědí nebo si nejsou jisti, zda ten druhý je do nich také zamilovaný.
Teoreticky by to mělo být snadné – 2 lidé jsou do sebe zamilovaní, tak proč by se nemohli dát dohromady? Ale to by jim nejdříve nesměly jejich iluze o dokonalosti toho druhého bránit, aby se k sobě přiblížili. Ten druhý je podle nich něco víc než oni sami, protože znají pouze SVÉ slabosti. Ale toho druhého neznají a tak ani nemohou vědět, jaký opravdu je, neuvědomují si, že je to také jen člověk a že právě ty nepoznané temné stránky jeho duše ho činí člověkem ve své dokonalé nedokonalosti, stejně jako je.
Zamilovaný by chtěl tomu druhému vyznat lásku. Jenže má strach. Vyjádřit city je něco tak složitého, odkrytého, člověk tím velmi riskuje. Ví, že se tak stává snadno zranitelným – zranění bolí a toho se bojí. Má strach vyjít sám ze sebe a otevřít se tomu druhému. Bojí se, že se mu ten člověk jen vysměje, že ho nepochopí, že ho odmítne, což se může dost dobře stát. (Slepý, hluchý) Zamilovaný totiž kvůli iluzím, které si vytvořil, očekává a dokonce má za to, že ten druhý ho určitě bude také milovat. (Pak mu třeba hlava nehlava vyzná lásku - ale je to zase jen jeho zamilovanost, jeho představa o vlastní lásce k tomu druhému - a přitom nehledí na to, co si o tom ten druhý myslí, co cítí, že na tom není nutně stejně. Dostane tak svůj objekt do úzkých, neboť ten mu nechce ublížit tím, že ho nemiluje. I když ho odmítne šetrně, zamilovaného to zraní a klade pak za vinu jemu, že mu ublížil. Přitom zamilovaný se zranil sám. Svými falešnými iluzemi a očekáváním něčeho, co by tomu druhému nemohl sám dát. A tak, ve snaze vzpamatovat se rychle ze zklamání, hledá nový objekt své zamilovanosti.)
Když se rozhodne podstoupit tato rizika, často vyčkává na vhodný okamžik. Ale když přijde, najednou znejistí, znovu na něho přijdou tytéž obavy a vezme nohy na ramena. Potom třeba čeká na další vhodnou chvíli, ale to pak může čekat tak dlouho, že to buď úplně vzdá, zamilovanost jednoduše opadne a původní idol ho začne nudit (a tak si rychle najde jiný objekt, do kterého se zamiluje) nebo se mu naskytne jiná příležitost, které se téměř okamžitě chopí, protože už prostě nedokáže déle čekat ve stavu, který ho frustruje.
Zamilovanost buď mizí a nebo přechází v lásku. Když zamilovaný příliš lpí na svých růžových brýlích, snaží se najít lásku jinde, aby o brýle nepřišel. U člověka, který je také zamilovaný, ale na němž vidí zase jen jeho hezkou skořápku. Možná přímo není jeho typ, ale není tak zidealizovaný (zatím) a možná právě proto se mu zdá dostupnější. Pořád je zamilovaný (a užívá si ten pocit) – ale do jiného člověka.
Tak jako tak se ale iluze stejně jednou zákonitě rozplynou. Jeden z nich pak zjistí, že to není až tak ideální, jak se zdálo. Není ve vztahu šťastný, i když si to nejdřív nechtěl připustit. Ačkoli má toho druhého rád, nemiluje ho, i když si to myslel. Buď vztah ukončí, aby ani ten druhý nemusel žít v domění, že ho miluje. A nebo ne, protože by měl kvůli němu výčitky svědomí nebo proto, že ho potřebuje (aby mu zvedl sebevědomí, pečoval o něho, z materiálních důvodů,...)... Každopádně si nakonec iluze přestanou dělat oba dva. Měli by se zamyslet, zda toho druhého opravdu milují, zda si to jen nenalhávají, jestli si jím jen něco nekompenzují, jestli se jím náhodou nenechali ke vztahu víceméně přemluvit a jestli jsou s ním šťastní.
Tyto skutečnosti lidé někdy zjistí až po několika letech manželství (kdy už třeba mají děti). Potom musí řešit složitou otázku, jestli se mají rozvést nebo ne - kvůli svým dětem, jež by na rozvod rodičů doplatily.
Většinou se tito lidé rozvádějí, což s sebou nese spoustu komplikací a kdoví, jestli v možném příštím vztahu neudělají stejné chyby...
V lepším případě jim to dojde a pokusí se dohnat, co zameškali. Vzájemně se poznávají a snaží se porozumět jeden druhému, tráví spolu víc času a uvědomují si, že jejich partner není takovou samozřejmostí, za jakou ho pokládali...
Lidé by spolu měli víc komunikovat, naslouchat si, důvěřovat. Když poznáme sami sebe a naučíme se mít se rádi a vážit si sami sebe takových, jací jsme, můžeme poznat a milovat ostatní lidi, brát je takové, jací jsou. Neměli bychom se snažit někoho změnit, pokud sám nechce. A když, tak začít nejdřív u sebe. Pak zjistíme, že naše okolí se samo mění v reakci na naši změnu. Vyměnit strach za lásku, a tu pak rozdávat, ne ji pouze brát. Neboť čím víc lásky dáváme, tím víc se nám jí zase vrací.

24.09.2007