Vnitřní souboj - ohrané téma

Anotace: pro oči, ve kterých bych se ztrácela, duši, pro kterou bych dýchala, člověka, kterého bych milovala... Kdyby to dovolil.. Nejsem blázen a nejsem duševně chorá. Jen miluju:)

Vnitřní souboj

Kolik lidí, kolik duší, kolik energie zažilo svůj vnitřní boj.. Něco, co se odehrává v nás, něco nepopsatelného… Když to vezmeme z hlediska osoby, která se rozhodla v životě milovat… Dobrá, vím, že je to ohrané téma.. Láska, vztahy, sex, zklamání, bolest… Vše, co se týče slova milovat je ohrané, ale na druhou stranu věčné téma.. Téma určené k opileckým, sebelítostivým stavům, k laciné konverzaci, k vážnému a duchaplnému rozhovoru, k sepsání knih, veršů, pár řádků…
V osobě, která miluje se odehrává cosi těžko popsatelného… Řádí hormony, strach, chtíč, nenávist, radost, žárlivost… Tohle vše bych si dovolila nazvat synonymem lásky.. Vše k ní patří.. Na začátku je vzplanutí, zběsilý tlukot srdce při pohledu do jeho očí, třesoucí se nohy, hlas.. Takové omámení bez použití drog, dalo by se říct… Mohlo by to vydržet věčně? Myslím, že ne… Začátek a konec, start a cíl.. Tohle je nepsané pravidlo pro každou lásku, která časem skončí… Nabízí se otázka proč… Nevím, ale chtěla bych to vědět… Bohužel se to asi nedozvím.. Každopádně jsem asi trošku vycouvala z cestičky, kterou jsem se chtěla dát a proto se vracím zpátky na rozcestí a vydávám se tou mou..
Nechtěla jsem psát o tom, co je to láska, to asi každý ví, každý ji prožil, prožívá.. Spíše jsem se chtěla zaměřit na ten boj, odehrávající se ve mně. Ano, proč nepsat o sobě, když mám co napsat, když mi tyhle nesmyslné a sebelístostivé kecy dodávají alespoň trochu útěchy, trochu pochopení a pocit, že ze mě mohou jít mé myšlenky ven.
Jako bych byla rozdělená na dvě půlky, možná to ani nejsou půlky, je to má velká část a zbytek, asi od krku nahoru.
Abyste pochopili.. Období, ve kterém se právě ocitám, se dá popsat slovy – prázdno, lítost, vztek, bolest. Bolest převládá.. Přemýšlela jsem dlouho nad tím, jak může bolet něco, co nevidíme? Nedokážu popsat, jak se cítím, jak moc spalující ta bolest je. Jen vím, že bolí jako ta fyzická. Nezažila jsem velkou fyzickou bolest, ale nějakou ano, myslím, že jí bylo dost, zlomené kosti, pády z koní, facky, pády ze schodů.. A tak to bolí i uvnitř. Doslova..
Stačil jeden okamžik, jeden nicotný pohled, pár prohozených slov, pár společných večerů. Nechci vypadat jako ta poblázněná puberťačka, malé dítě, obdivující lesklou hračku, to ne, jen vám chci popsat pocit, touhu, bolest. Tak, jak ji cítím já.
Zamotala jsem se, zase.. Tak to je pořád, něco rozepíšu a pak to jde ke dnu, nevadí, zkusím se dostat zpátky.
Nechci říct, že jsem ho milovala od první chvíle, to určitě ne, ale řekla jsem si něco v tom smyslu:“Hm, tak toho musím mít, tohle je někdo jiný, někdo vyjímečný, ten by za to stál“. Stál za to, stojí… Stojí za vyplakané slzy, za probdělé noci, za bolest. Mě ano. Nikomu jinému nemusí, jen mě.
K podstatě se nejspíše nedostanu, nevím, jak ji napsat. Ani rozebrat pocity. Sakra…
Je to takhle… Už vím, jaké to je, pro někoho dýchat, o někom snít, být pro něj, když je mu nejhůř.. Vím jaké to je, o tu osobu přijít. Bojovat, tiše bojovat o jeho, tak potřebnou pozornost… Přinutit se neplakat v jeho přítomnost. Nemyslet na něj každou minut, nemít strach z toho, jestli se mu náhodou něco nestalo. Nenávidět sama sebe. Nenávidět kamarády, kteří mají tu možnost s ním mluvit, nenávidět slečny, které se kolem něj točí… Vím, jaké je, být tady pro jiného. A taky vím, jaké to je, být pro někoho jen nepotřebný vzduch, kterého se nikdy nenadechne…