Znavená...

Anotace: Myšlenky za posledních pár dnů... všechno splácaný dohromady...

Kráčela městem, okolní svět jí míjel stejně rychle jako běžel čas, pocity v ní se měnily s každým okamžikem plným samoty, nechtěla toho moc a nečekala nic...opouštěly ji síly, byla zklamaná sama sebou, nerozumněla jedinému tepu srdce - v očích páč a na rukou krev. Kladla si jedinou otázku: "Proč??". Neměla v úmyslu něco takhle skončit, pro pár hloupých slov, který (bohužel) znamenaly moc...

"Za celej svůj život sem toho zažila moc, chvíle zklamání se střídaly s okamžiky štěstí...domov sem nikdy neměla,rodiče se mi rozvedli když mi bylo 12, na krku mi visela malá ségra, která mě nenávidí, dává mi za vinu tolik věcí a možná má pravdu. Čim sem byla starší tím víc sem toužila po někom,komu tohle všechno budu moct říct, vyprávět svůj příběh a čekat na jeho pochopení... Takových lidí co mi rozumí je jen pár a to doslova.

Moje nejlepší kamarádka, pro kterou bych umřela a udělala cokoliv,ikdyž má svoje mouchy a občas mě pěkně štve,ale nemít jí tak už tady dávno nejsem.

Moje první láska, je to člověk,kterej o mě ví úplně všechno, člověk, kterej mě naučil milovat a díky kterýmu aspoň z části vím co je to láska.

Před rokem, jsem potkala osobu, mě hodně drahou, která mě ovšem tak zničila, že už bych s ní nikdy nemohla fungovat, byla to druhá láska do který sem vkládala všechny naděje a myslela, že bude 'ta pravá' k mojí smůle sem byla natolik naivní a zamilovaná, že sem přehlídla spoustu věcí a doteď si to vyčítám... Člověk,kterýmu sem věřila mě podrazil a zlomil tak, že od tý doby po psychický stránce nejsem v pořádku.

Ale neztrácím naději,jdu dál a potkávám lásku třetí,jak rychle začala tak rychle skončila... Já jsem ta,co to celý zvorala a zabila jedinou naději v lepší zítřky. Je pravda, že člověk neví co má, dokud to neztratí. Vždycky sem si říkala že je to jen ubohej žvást ale nakonec, ten kdo to pronesl měl pravdu a věděl o čem mluví, tak jako teď vím já... Jestli tyhle řádky čte ten člověk,komu to patří,tak doufám, že aspoň přijme moji omluvu,ikdyž už tím nic nezměním...
-> Chtěla bych Ti toho tolik říct, a ty to moc dobře víš...jenže druhou šanci sem marnotratně zahodila a na další už nemám právo...Nejhorší je,že když si tohle všechno uvědomuju tak už není možnost měnit...Kdybych já hloupá aspoň tochu přemýšlela a uvažovala dopředu, nenadarmo si mi říkal blbko :) ...blbka vážně sem a za to všechno, co sem ti během tý krátký doby způsobila se Ti moc omlouvám, kdybych tak mohla vrátit čas, asi bych to celý udělala jinak...jenže to by ses musel snažit pochopit i ty mě.

Dneska sem to neustála, bylo toho na mě strašně moc a já nemohla jen tak sedět v prázdný místnosti, mezi čtyřma stěnama... nešlo to. Vyšápla sem si do krámku pro pár pivek a cíga a šla sem si zoufat na svoje oblíbený místo, měla sem štěstí, nikdo tam nebyl a já mohla v klidu rozjímat a užírat se bolestí. Bolest sem si způsobila i sama na sobě, tak jako vždy...nevím proč to dělám,ale vždycky se mi tak uleví. Ta bolest,kterou člověk cítí,když mu žiletka projíždí tenkou kůží na rukou a zápěstí je,jak bych to řekla,osvobozující. Sice se nemůže měřit s bolestí kterou cítim,když myslím na to,jak sem to na celý čáře posrala, ale dělá se mi líp... Dnes sem se taky rozhodla, že se vykašlu na ládování se práškama, paní Smrt mě k sobě prostě nechce, ještě tady musím nějaku dobu trpět a snášet rány za to, jak sem hloupá a jak všem okolo sebe ničím životy. Moje chabý pokusy o sebevraždu ani jednou nevyšly a že už jich pár bylo. Vždycky mě z toho někdo vysekal, jenže teď?! Kolik lidí by mě zachránilo. Mám hodně známých, ale pravých přátel jen pár, mezi ně si patřil i ty, jenže tomu je konec. Myslím, že nebudu schopná Tě jen tak potkávat, bolí mě každá myšlenka na Tebe. Teď se jen ptám sama sebe, proč sem byla tak hloupá a na plnou hubu sem vynesla na světlo takovej nesmysl?! Nevím,podepsal se na tom alkohol i to, že mě ovládala zloba,kterou sem v sobě pár dní dusila. Těhle pár faktorů má za následek to, že sem přišla o člověka, se kterým mi bylo skvěle, se kterým sem se cítila aspoň trochu normální a věděla sem, že tady pro mě pokaždý bude. Teď,když už není cesty zpět, sem mohla jen napsat tuhle zpověď... To co sem ti říkala nebo psala,byla pravda a nelituju ani jedinýho okamžiku s tebou! Říká se, že co Tě nezabije, to Tě posílí, sem zvědavá jestli mě aspoň trošku posílí tahle ztráta, za kterou ponesu vinu hodně dlouho... Chce to čas... Ještě jednou,omlouvám se a jestli můžeš tak mi odpusť ."

Ležela v posteli a v uších jí zněla libá melodie. Nebylo jí nejlíp, ale řekla si" " Život jde dál, něco končí a něco začíná."
Po tvářích jí stékaly černé slzy a věděla, že jen tak nepřestane milovat toho roztomilýho snílka, ale taky věděla, že on jí teď nenávidí a nechce jí znát, proto mu musí ustoupit a nesmí bránit. Snad mu bude líp. Ona to časem zvládne, ví, že nemá smysl se ničit,jenže jak dlouho to potrvá??
Kdyby mohla, vstane a jde bloudit tmou někam ven a bude tiše doufat, že ho někde potká...

Naposledy ucítí jeho vůni, nasposledy uvidí pohled hnědých očí, naposledy zaslechne jeho hlas a možná spatří i těžce vylouděný úsměv na jeho sladce zarostlé tváři.

Jenže nemůže, je slabá a vyčerpaná. Po dvou probdělých nocích nemá sílu jít dál a chce usnout a už se neprobudit... Moc by si přála, aby tohle všechno byl jen zlý sen...