Naše práce?

Anotace: Po dlouhé době zklamání stojíme zase na začátku vztahu s úsměvem od ucha k uchu a tím...

Po dlouhé době zklamání stojíme zase na začátku vztahu s úsměvem od ucha k uchu a tím nepopsatelným pocitem. Jsme ochotni přijmout do svého života novou prioritu, někoho komu budeme chtít být na blízku 24hodin denně. Jenomže na jak dlouho? Jak dlouho potrvá, než začneme hledat chyby a všemožně utíkat? A vlastně proč, když drtivé procento z nás bude po útěku toužit, aby se všechno vrátilo? Postupem času mám sama pocit, jako bychom si tuhle krizi s časem vytvářeli sami. Nebo se pletu a viníkem je opravdu nezastavitelný a námi neovladatelný čas? Když se v dnešní době podívám po okolním světě, vidím tenhle problém skoro ve všech generacích. Každému z nás se asi nejdříve vybaví manželství. Je pravda, že manželstvím všechno končí? (Teď prosím všechny čtenáře, aby tohle braly jako pouhou otázku, nikoliv jako rozhodující radu k jejich velkému kroku v životě.) V prvních měsících vztahu nejspíš všichni cítíme, že vyjádřit své city druhému je na denním pořádku. Kam ale tohle všechno zmizí? Ještě si vzpomínám, když sem jako mladší utíkala se svým přítelem kamkoliv, kde bychom byli sami a bylo mi jedno kdy, čas na sebe jsme prostě měli ať se dělo, co se dělo. A právě teď se ocitám u rozhodnutí, kdo je na vině. Jde o přibývající starosti, nebo o pouhou zvyklost? Ano postupem času přibývá spousta starostí, jako je třeba práce, výchova dětí a zodpovědnost za stále více a více věcí atd. Ale buďme upřímní. Většina problémů, které si dokola předhazujeme a považujeme je za příčinu nynějšího trápení, tu byla už na začátku vztahu. Tak kdo je tedy ničitelem? Pojďme s pravdou ven, kdo z nás svému partnerovi věnuje tolik lásky, úsměvu a zamilovaných pohledů jako kdysi? Kdo z nás se zbytečně nesnaží hledat chyby? Kdo z nás se často nesnaží vinu přidělit komukoliv jinému, jen ne sám sobě? Proč vlastně? Vyprchá z nás zamilovanost? Je pochopitelné že, 20 let společného života se neobejde bez hádek a špatných chvilek. Ale právě proto se přeci všechny city ke druhé osobě upevňují. Komu z nás by bylo lhostejné, kdybychom se ráno probudili a svou lásku bychom už neviděli? Kdo z nás by to neobrečel a nespustil si vlnu výčitek? Tak si ani nezkoušejme tvrdit, že ke druhému necítíme tolik jako před lety.

Své myšlenky jsem se rozhodla vložit na papír, protože mám pocit, že tohle trápení se ještě nikomu nevyhnulo. Doufám, že má úvaha alespoň někomu pomůže, a to ať už se zjištěním že se v téhle řece netopí sám, nebo že projevit své city není hřích! 