Čekání na čas

Anotace: Kdo si počká, nemusí se dočkat! No je to zmatek, spousta pocitu, zadna myslenka ... skoro mam chut to smazat, ale ...

V tento okamžik jste položili oči do textu, který se vám možná po chvíli bude zdát nudný a obsahově neslučitelný s názvem a kategorií. Přesto všechno musím začít ze široka, protože stejným způsobem mi na mysl přicházejí moje myšlenky, ze široka a daleka.

Je až neuvěřitelně kruté jak mohou některé příjemně vzpomínky a zážitky doslova bodat a nahlodávat vaši sebejistotu. Minulé léto jsem prožil asi to nejkrásnější období svého života. Kupodivu, jak asi spousta z Vás nyní očekává, to nemělo nic společného s žádnou dívkou či "láskou". Cestoval jsem a to tak, že hodně. Dostal jsem se na místa, která jsou od naší vlasti poměrně vzdálená a je víc než pravděpodobné, že už je nikdy neuvidím. Uvidím je však do konce svého života ve svých vzpomínkách. Tam se mnou nepochybně dožijí a možná je jednou předám někomu dalšímu a budou tak žít dále. Tato místa ve mě opravdu zanechala obrovskou stopu. Ocitl jsem se na místě, které v mé mysli vyvolalo překvapivě podivnou myšlenku, kterou jsem v tu chvíli i potichu vyslovil: "Tady bych dokázal zemřít!". V těchto několika dnech mého života, jsem poznal pocit, který se bohužel stane mojí drogou a bude mě nadále nutit cestovat a poznávat lidi či krajinu vlastním způsobem až do konce života, to už nyní vím.

Byl to pocit absolutní až anarchistické svobody ducha a mysli. S tímto pocitem v srdci jsem svoji tvář nastavil větru a miniaturním kapičkám slané vody utrhávajících se ze špiček vln řvoucího oceánu, který když se večer konečně uklidnil a dovolil tak slunci ukrýt se v něm, přinesl na mou tvář další kapku, která přestože byla slaná, nepocházela z oceánu. Byla to jen slza, která stekla po mé tváři. Směšné? Ano, je to určitým způsobem směšné, ale na takovém místě člověk nedokáže zůstat jen bezcitně stát. Slunce zapadalo tak krásně a tak pomalu, že jsem se v tu chvíly opravdu bál, že je to naposledy. Ptáte se, co to má společného s láskou? V tu chvíly jsem poznal jak hrozně moc nás příroda miluje a jak krásná je naše planeta.

Tento silný pocit jsem si přivezl domů a žiju z něj stále. V okamžicích kdy se však ocitnete sami na takových místech, máte hodně času přemýšlet a snít. Sníte o věcech, lidech, vztazích, budoucnosti a taky o tom jak prázdný je život, který žijete sami pro sebe a jak je hrozne moc důležité mít vedle sebe človeka, kterému věříte tak, že klidným spánkem usnete v jeho naruči. Já jsem si po dlouhé přestávce uvědomil, že takového člověka skutečně potřebuji a mimo jiné také proč ho potřebuji. Proč? Zkrátka už nechci dělat věci jen pro sebe. Možná se to někomu bude zdát hloupé a falešné, ale věřte, že k přemýšlení o tom jsem měl opravdu spoustu času.

Skoro by se zdálo, že je to vše co jsem chtěl říct, ale není tomu tak. Tyhle všechny myšlenky, cíle a do jisté míry i přání u mě způsobují jeden postraní efekt. Jsem asi příliš náročný při výběru člověka, kterému věnuji svoji důvěru. Zdálo se mi, že takový člověk, přesněji taková dívka, vůbec neexistuje a trochu to ve mě vyvolávalo zoufalctví. Říkal jsem si: "Přeci musí existovat alespoň jedna jediná holka do které se opravdu zamiluji" Existuje! Nebyl by to ale můj život, aby nebyl složitý a tak je tu pro mě jiné dilema. Ta dívka je, pro mě bohužel, zadaná. Nechci nic bořit nebo kazit vztah nikomu jinému tím, že bych naléhal či se o to pokoušel. Vím jak to bolí, když to někdo dělá, a ničí tak sny někomu jinému. Opravdu to vím a tak čekám na čas. Na můj krátký čas v životě dívky, kterou miluji tak, že pokud bude celý život šťastná, zůstanu pro ni nešťastným. S nikým jiným totiž nemohu být šťastný tak jako s ní. Po několika letech jsem o tom nyní přesvědčen. Otázkou zůstává zda čekat mám. Co když se nikdy nedočkám? Zatím však nemám důvod nečekat. Možná.