S lučištníkem v kavárně

Prohni mě, jako prohýbáš luk, když natahuješ tětivu…

Přivíráš oči, jak míříš…

Prohni mě, když si hrajem na lžičky.

Plný cukru.

Do kafe.

Z moka konvičky.

Žbluňk.

Ale Ty vlastně nesladíš, že?

Srkám Tvý rty jako horkej čaj s jasmínem…

Vezmi mi dech… s Tebou ho nepotřebuju…

Čtu potají básně, který píšeš pro jiný…

Že nemáš o mě zájem, to vidím zcela jasně.

Jak to ale vysvětlím svýmu zmatenýmu srdci?

Jsi jako okřídlený tornádo.

Zanecháváš po sobě spoušť v srdcích žen, kterými jsi prošel… Nebo spíš prosvištěl. Jako šíp.

Ano, nejsem v tý kavárně sama. Je tu spousta poloobsazenejch stolečků pro dva... 

Ženeš se za svým ideálem. Převracíš cukřenky. A sám jsi ideálem tolika čarodějek.

Nedochází Ti, co způsobuješ. Jak moc jsi bezohlednej. A jak my se pro Tebe snažíme bejt lepší. Zbytečně.

Protože Ty už jsi dál. Jako to tornádo. Jako vír v kávě, kterou bez myšlenek a bez důvodu míchám. Protože je bez cukru.

Svou překotností sis zlomil luk. Dej si kávu. A zpomal…