Den žen.

Dlouho jsem ji hledala. Hledala a nenacházela. Styděla se za ni. Odmítala.

Nechala jsem ji tam. V koutě. Zraněnou. Malou.

Pod vším tím harampádím. Pomluvami. Urážkami. Opuštěním.

Nemají zájem. Jsem špatná. Ženství nestojí za nic.

Uvěřila jsem tomu.A dlouho to trvalo. Dlouho. Než jsem zase našla chuť objevovat.

Bylo to snazší. Být tak trochu kluk. Schovat se pod maskou. Obrněná. Nalákat na udičku a utéct. Ale nebyla jsem to já. Bylo to na míle vzdálené tomu, co jsem.

A pak, po létech jsem to přijala. Lotos. Lotos v sobě.

Dovolila jsem si to. Pojmenovat. Všechno to harampádí. Bolest. Ublížení.

Třídila jsem. Dlouho. Třídila a přehrabovala.

A pak… jsem tu špínu, tu špinavou vodu z toho všeho, prostě vylila.

Vylila a odpustila. Pryč.

Není žádné bylo. Je tu to, co je. A tak, jak to je.

Již nejsem trestancem sama sobě.

Přijímám se.

Tak, jak jsem.

Žena.