Gabčík a Kubiš - hrdinové?

Anotace: Původně esej do hodiny dějepisu, snad jsem se trefila do žánru.

Dne 27.5.1942 došlo v nepřehledné zatáčce v Praze-Libni k atentátu na Říšského protektora Reinharda Heydricha. Tento čin vyvolal ještě téhož dne vyhlášení tzv. Druhého stanného práva, což znamenalo vlnu teroru, zatýkání a poprav. Nápor nacistického vraždění, které bylo odvetou za pokus o odstranění Heydricha a za jeho pozdější smrt, byl částečně zmírněn 18.6.1942, kdy byli v chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze obklíčeni a po zoufalém pokusu o sebeobranu proti drtivé přesile rozzuřených nacistů dohnáni k sebevraždě oba atentátníci Gabčík a Kubiš i pět dalších výsadkářů. Do měsíce a pár dní po atentátu stihla okupační správa zatknout a bez vyšetřování a soudu popravit několik tisíc osob, které parašutistům aktivně pomáhaly nebo s atentátem alespoň souhlasily. Nabízí se mi otázka: Mělo smysl útočit na okupanty, takto je dráždit usmrcením jediného z nejvýše postavených mužů Říše a tím jim poskytnout záminku k postupnému vyvražďování českého národa? Odpověď je jednoduchá: Samozřejmě!
V definici národa se mluví o společenství lidí, žijících trvale na určitém území, spojovaných tradicemi, zvyky a určitým národním uvědoměním. Poslední zmiňované souvisí s hrdostí, lidskou důstojností, sebevědomím. Už tím, že nám nacisté odebrali nemalou část našeho území, nám nejen z definičního hlediska slova národ začali zasahovat do suverenity. S podporou velmocí nás dotlačili na rozcestí. Měli jsme na výběr jednoduchou cestu zbabělců a slabochů, v jejímž průběhu by byla veškerá čest Čechů pošlapána a na jejímž konci by z nás zůstal jen třesoucí se uzlíček lidských ztroskotanců. Ale my jsme si vybrali tu druhou, mnohem náročnější cestu vedoucí peklem čistého strachu a utrpení, ale s vidinou toho, že buď se nám podaří tyrany vyhnat a prožít snad šťastnější život alespoň prostřednictvím svých potomků, nebo zemřít, ale se zdviženou hlavou.
Už od svého nástupu fašisté ukazovali, že masové popravy pro ně nejsou něčím, před čím by se měli rozpakovat. Samotné boje, čistky, holocaust se staly osudnými neuvěřitelnému množství nevinných lidí. Proto je rozhodně nesprávné obviňovat odbojáře z rozdráždění Hitlera a jeho spoluvrahů. Nemyslím si, že atentát byl příčinou, okupantům se pouze hodilo přijmout ho jako záminku a začít uskutečňovat ihre Endlösungen. I kdyby se atentát neuskutečnil, kdyby se Češi stáhli do svých ulit a pokorně se třásli, nacisté by si tak jako tak našli nějaké své warum.
Ten pokus o obranu národa měl svůj význam i v zahraničním odboji. Byl jedním z nejpádnějších argumentů české exilové vlády v Londýně, který jistě značnou mírou přispěl k uznání neplatnosti Mnichovské dohody a k poválečnému obnovení Československa v jeho původních hranicích. Kdyby toto nebylo uznáno, v lepším případě bychom se dnes do Hřenska mohli jet podívat jedině s cestovním pasem, v horším případě bychom cestovní pas sice nepotřebovali, ale tu krásnou souhlásku „Ř“ by zřejmě již nikdo neuměl vyslovit.
Pokud se na tuto problematiku ale podívám z lidského hlediska, nezbývá mi než chápat bolest manželek, jež sice mohly být hrdé na své rekovné muže, ale k čemu jim je obdiv, uznání, možná dík sousedů a známých, když svého milovaného už nikdy nemohou sevřít v náručí? Jak popsat děs matky, které z náručí vyrvou dítě, když vidí, jak ho plačící odvádějí, a ona nemůže nijak bránit sebe, nijak bránit je, nic udělat. Těm se nedá vyčítat, že atentátníkům nemohou odpustit, že sice usekli zlé sani jednu hlavu, ale co z toho, když jí co nevidět doroste? Jestliže je těžké nasadit vlastní život, jak těžké musí být obětovat osobu, kterou milujete? Možná tady bych hledala prameny veškerých zrad a kolaborací, v lásce ke svým blízkým.
Nedávno jsem v naší domácí knihovničce narazila na brožurku, na jejíž titulní straně je velkými písmeny napsáno: Pardubický Zámeček. Prvních několik stránek je věnováno líčení poměrů v Protektorátu právě po 27. květnu. Čtenář nevěří vlastním smyslům, když slyší vyprávět babičku nebo učitelku, nebo když si pročítá encyklopedii. Vidí a slyší čísla, ale ta mu sama o sobě nic nepoví. Dvacet stránek této brožurky bylo popsáno jmény. Vždy v záhlaví stránky datum dne, kdy se popravovalo, a pak abecední seznam jmen, doplněných o věk, bydliště a povolání. Přečetla jsem si všechna ta jména, jména celých rodin, věkové škály mezi devíti a osmdesáti čtyřmi lety, všemožná povolání, jména vesnic v okolí, které znám, nebo kudy často projíždím. Na posledních stranách bylo vyhrazeno místo pro jména lidí, kteří si i tváří v tvář smrti stáli za svým, odmítali si nechat nasadit kápi, aby mohli svým vrahům říct do očí, že to, co dělají v našem státě, možná ještě nějakou dobu vydrží, ale pak to padne, a to hodně hluboko.
Takových lidí si vážím. Jestli mě něco v poslední době mrzí, tak to, že jsem v minulé písemce popletla jméno Kubiše. Lidem jsou často připomínána jména zločinců, omílají se stále dokola, v paměti tedy zůstávají. Ale nezasloužili by si to Gabčík s Kubišem spíš?
Nejsem si úplně jistá, jestli mi náleží napsat celý tento text v první osobě množného čísla, tedy jako my. V té době jsem nežila, můžu se dušovat, že kdybych tenkrát žila, do odboje bych se zapojila. Hrdost a čest jsou pro mě velké pojmy a hodně důležité věci, ale nemůžu s jistotou tvrdit, že bych měla dostatek odvahy předcházející tvrzení naplnit. Tím víc obdivuji muže a ženy, kteří tu odvahu sobě nalezli a zužitkovali ji k tomu, aby nacistům ukázali, že se umíme bránit, že se nevzdáváme.