Emoční krůpěje

Anotace: Názor na člověka, na to co ho ovlivňuje v životě; na jeho hodnoty; na emoce; na život jako takový... a též na ego. Jaký by byl život bez zásahu ega(ctižádosti, kariéry, úmyslů). Co dokáže strach? Za čím stojí radost. V pozadí stojí šedá eminence Zenu

********************************************************

Slunce košatí vrbové korunky, co ve větru tančí. Vidím život. A chce se mi ptát a odpovídat, tancovat. Já létám - seděla jsem před chvílí na lavičce - a už mi narostla křídla. Pohlédnu k oblakům, ale necítím z nebe strach, nebojím se. Ani andělů se nestraním. Jako bych byla všemocná; jsem plná lásky a radosti. V okamžiku mě napadá, že nejsem jediná, kdo se tu oddává spontánnosti existence. Nikoho z přátel tu nepoznávám, jsou u mě cizí. A směju se! Nahlas. Ne potichu. Ne na minimum, jak káže náboženství. Copak slunce někdy svítí skromně, - snažím se v sobě se špetkou zvyku udusit tuto myšlenku, ale nejde již nic potlačovat. Copak slunce svítí jen trochu - ze strachu, že by jej někdo uhasil? Křičím. A výskám! Raduji se. Nejsem sama. Když člověk doma trýzní svou duši, když pláče, když potlačuje bolest, která v něm koření, pak je sám. Já se však směju "na celé kolo", miluji, raduji se. Ne sama. Oblaka tancují legračním způsobem, zářím čím dál víc, stromy sklánějí své větve k zemi, aby si šáhly, jak voní; a pak se zase volně natáhnou vzhůru k obloze - cítí v sobě tak obrovskou, krystalickou božskou energii - a chce se jim smát. Ne brečet. Proč by tu jinak žily? Vždyť sám život byl dán k tomu, aby spojily svou radost, svůj smích i tanec se vším okolo; s celým světem a se všemi živými z přírody - ať jsou to přátelé či zcela neznámí. A tak se tu směju, tančím, létám; euforie mi nedovolí spát ani brečet ani potlačovat něco. Ale jedno vím; já to cítím, vím, že spolu se mnou se radují i tančí všichni, celý svět, vše, co nepropadlo zármutku, tady - i jinde - tančí a směje se se mnou.
Všimla jsem si, že na jezírku pod vrbovými stíny kvete maličký leknín. Není slabý, raduje se se mnou, není dychtivý po kráse, on je nádherný; nechce dosáhnout vrcholu kariéry, úplně splynul s hladinou. Nechá se jen unášet vodami života. Jeho nevinný kvítek je existencí veden k lásce. Miluje úplně všechno, zcela každého bez výjimky. Říká, že každý je jeho bratr nebo sestra, i když ho nezná. Leknín nebo růže; radost nebo láska - co na tom - člověk ani nic živého se nenarodí plný smutku, zoufalství; nenarodí se plný komplexů a minulosti, nenarodí se plný nenávisti ani záště; každý se na svět dostane s láskou a sebevědomím.
Dítě. Jedině ono je odproštěno od strachu, dítě ještě neví, co je to bolest, co je to strach z lásky. Smích dítěte zalije celou místnost i lidi blahem a láskou. Je všude středem pozornosti a nebojí se přihlásit o to, co mu náleží; láska. A přitom nikoho neponižuje, jen dává a přijímá lásku. Ale potom dítě roste, rozvíjí se, a rodiče ho učí nelásce, strachu z radosti i lidí. Jedete tramvají a vidíte spoustu zaneprázdněných pohledů. Někdo z těch tváří se bojí a plaše se krčí na sedadle. Jiný se dívá skrze ostatní povýšeně, ale sám se také bojí. Bojí se lásky, bojí se ponížení - bojí se, že dá lásku, ale ona už nepříjde. Ovládne jej strach. Strach!
A já tančím, zpívám, raduji se a miluji. Nebojím se. V mém parku se nestmívá...
Ale pak stojíš ve dveřích a můj sen se roplyne jak cukr v čaji. Jsi nesvůj. Mlčíš. Třeseš se. Ale nebrečíš. Bojíš se, že na pláč seš tu sám.
Kdyby každým proudila energie...; láska, pak by všechno potlačované vylezlo na povrch. Čeho se bojíte? Sebe? Druhých? To se neptám květin, to se neptám stromů, dětí.
Mlčíš. Usedáš k televizi jako vždy, když se trápíš. Ptám se tvých myšlenek, proč se strachují ze sebevyjádření. Mlčíš. Neodpovídáš.
Plný komplexů a problémů se snažíš zatáhnout roletu tohoto dne. "Tak říkej něco!" Nevnímáš. Skelně doufáš, že si sama odpovím. Ale já Ti nerozumím. Miluji, raduji se a věřím, že Tě moje láska zahrne vším krásným.

"Pojď,"... beru ho za ruku,... "pojď se podívat se mnou, už jsou venku hvězdy." Cítím jeho teplo, jeho energii. Teprve teď chápu, proč lidé zabředají do typických pořádkových frází vlastních jejich perfekcionismu; proč se boží světlo odráží od lesklého obalu přesné architektury jejich umělého "světa". "Ahoj.Jak se máš?" a "rád/a Tě zase uvidím" - tak to jsou ty vlny, co zaplavují přístavy duší.
Ale já jsem s tebou, s hvězdami, jsme součástí věčného univerza. A cítím tvou energii, tvou lásku, tvé teplo.
Je nádherné být tady a vědět, že někdo na druhém konci sedí též s milou osobou a oddává se spontánnosti existence. Lásky. Je krásné se odprostit od ega.

"Ti, co jsou na zemi poslední, jsou v mém království první."

Ježíš.