O pomíjivosti a proč má smysl snažit se o duchovní růst

Všechno v čase a hmotě je smrtelné a pomíjivé.

Teď – je vlastně Smrtí,
která do nekonečna odsekává
ze salámu budoucnosti
kolečko přítomnosti
a pohřbívá je
do hrobu minulosti.

Vše na čem záleží
je jak přijmeš
(a vychutnáš)
plátek salámu.

. . .

Duše lidí je nesmrtelná.

(Pokud lidi zapomínají, že duše je nesmrtelná, nebo vůbec neví, že mají duši, pak se mnohem pochopitelněji chovají stylem, který dnes jaksi převládá – „po mně potopa“.)

Dokud se dál rodí do fyzických schránek pozemšťanů,
je její vývoj vázaný na planetu Zem.

Nicméně Zem jako taková je hmota a tedy podléhá zákonům časoprostoru a dřív nebo později stejně zanikne.
Ať už ji lidstvo (nebo nějaký jiný tvorové, kteří by se vyvinuli, kdyby najednou lidstvo celkem zaniklo z povrchu planety) k zániku dopomůže, nebo ne.

Prostě nejen člověk, ale i celé lidstvo i Zem je smrtelná.

To, že se na ní nebude dát žít, si jak se zdá lidstvo brzo zajistí samo, dřív než zanikne „naše“ planeta jako taková.
Proto pro ty duše, které ještě nedosáhly takové vyspělosti, aby byly odpoutány od Země
je důležité něco změnit, aby se dalo žít na Zemi alespoň o něco déle.

Ale pokud v budoucnu nechci bloudit jako duše bez Země, je na každém zvlášť uvědomit si, že je nejvyšší čas začít pracovat na svém vlastním duchovním růstu, abych se mohl od této planety odpoutat.

Kolik duší, tolik cest.

A tak jako všude existují zkratky.

Z toho, co vím – knížky, různé učení a učitelé – říká se, že tantra může významně urychlit vývoj duše. Elizabeth Haich v knížce Sexuální síla a jóga uvádí – že žáden stupeň Jakobovo řebříku nelze přeskočit, ale tantra jednotlivé stupně může stlačit jako harmoniku.

Avšak žádná zkratka není jen tak, může být nebezpečná, nebo na ní můžete taky zabloudit.

Přesto všechno – co dle mého názorů dává smysl - je, že každý individuálně by se měl uvědomit své lpění na pomíjivých hodnotách a snažit se o hodnoty nepomíjivé – o svůj duchovný růst, ať už je vaše stezka jakákoliv.