"Věci veřejné" a věci veřejné.

Anotace: Z pohádky do reality.

Zpráva ze seriózního tisku: Napětí ve vládnoucí koalici se včera údajně opět vystupňovalo na nejvyšší míru. Věci veřejné, ústy svého předsedy Radka Johna, tento týden zcela nečekaně neavizovaly svůj opětovný odchod z vlády.
      Zbývající koaliční strany ODS a TOP 09 byly prý zcela zmateny. Začínalo se zcela vážně mluvit o tom, že tentokrát se to sere doopravdy. V této nejistotě nechal Radek John podusit premiéra Petra Nečase a předsedu TOP 09, Karla Schwarzenberga, do dnešního rána a pak je měl uklidnit svým charakteristickým státotvorným způsobem: "Pánové, i blbec přece ví, kde je mu dobře."
     Za tato rozvážná slova sklidil Radek John pochvalu od Karla Schwarzenberga, jenž neopomněl zdůraznit na adresu Věcí veřejných, že v našich dějinách ještě nikdy nebyla malá strana rovna velké straně tak, jak to dokázaly právě Věci veřejné. A dodal, že vzhledem ke stabilní situaci ve vládě by snad bylo vhodné přínos Věcí veřejných vyzdvihnout nějakým důstojným způsobem.
     V této souvislosti podal hned i návrh, aby se označení veřejných záchodků změnilo z neestetického "WC" nebo "00" na oku lahodící "VV". A na malém štítku pod tímto označením by mohlo stát: Bojujeme se vším, co smrdí.
     Celá věc se zřejmě dostane na jednání dolní komory Parlamentu ČR, kde díky převaze vládnoucí koalice nalezne podporu. Poněkud překvapivý je však přístup opozice, která již vyhlásila, že je ochotna takovou změnu podpořit.

      Po dvou příspěvcích na vážné téma jsem se pro změnu chystal stvořit něco hodně odlehčeného. A zase to tak zcela nevyšlo. Je z toho taková směska. Takže teď zase vážněji.
     Mým výsměchem Věcem veřejným jsem si možná trochu zavařil. Domnivám se však, že v demokracii na to právo mám a možná nezaškodí nějaké dovysvětlení.
     V listopadu 1989 jsem, myslím, celkem jasně dal najevo, na čí straně stojím. V lednu 1990 jsem v rámci celospolečenské eufórie vstoupil do jisté strany. Poprvé a naposled. Stal jsem se komunálním zastupitelem za onu stranu a později předsedou místní organizace. Objížděl jsem schůze, svým hlasem jsem na nominačních schůzích volil i budoucí parlamentní poslance za náš region. Mezitím jsem dělal něco i pro dítka, byl jsem tehdy zkrátka trochu mladší a naivnější. Ale pro společnost jsem si podle mého názoru svoje odpracoval.
     Mezitím "moje" strana utěšeně nabírala preference a já pozoroval, jak se sílícím vlivem se původní opravdový zájem o lidi drolí na opravdový zájem o budoucí korýtka. No, v porovnání s dneškem to byly ještě rytířské časy. Mně se to však tuze nelíbilo už tehdy. A tak začátkem jara 1996 jsem ze "své" strany vystoupil, přestože ji ty nejslavnější časy teprve čekaly.
     A udělal jsem velmi dobře. Ve své mladistvé nerozvážnosti jsem sice ve skrytu duše trochu snil, že bych třeba jednou mohl dělat o stupínek větší politiku, ale už dávno vím, že ta moje blbost byla jediným relevantním předpokladem pro výkon nějaké odpovědnější politické funkce. Alespoň podle mých měřítek toho, jak by měl moderní politik 21. století vypadat.
     V tom, co za materiál leze do české politiky, jsme se od roku 1989 moc dopředu nepohnuli. Taktika v cestě ke slávě je téměř stejná - stejné fráze, stejné chování a stejné výpadky paměti po získání korýtka.
     Pravda, volební rok 2010 sliboval určitou změnu. Sliboval... O zavedených politických stranách a chování jejich představitelů je asi škoda hovořit. Zazářily nám tu však dvě nové hvězdy. Věci veřejné a TOP 09.
     Takže Věci veřejné. Dle jejich představitelů často utlačované, nepochopené a osamocené v boji za vznešené cíle. Z mého pohledu se mně ale zdá, že zavlekly do politiky některé naprosto hnusné prvky. Máloco je mně v životě protivnější než nedodržení daného slova. Tato strana je v tom mistr nad mistry. Z réžie jejich tragikomické telenovely O odchodech a setrvání ve vládě je mně vyloženě zle. A to nehodlám připomínat další úlety členů této strany. Recept na neduhy této strany není jednoduchý. Odchod z koalice by byl pouze započetím léčby. Kecy, že jim v tom brání odpovědnost vůči voličům a vůči České republice - neberu!
     A teď TOP 09. Ta, co není v ničem namočená. Ta, která "trpí" aférami svých koaličních partnerů. Že není v ničem namočená, to může vykládat jen tomu, kdo seno žere. Tak například já budu znát úkryt vraha na útěku a v logice TOP 09 nemusím vůbec nic dělat. Já vrah nejsem, jeho dopadení je pouze věcí vraha a jeho pronásledovatelů. Ať si ho hledá kdo chce a zneškodní jak chce. Já zůstanu bez poskvrnky, neboť já nic, já politik. Chytré!
     TOP 09 chce bojovat s korupcí a být rozpočtově odpovědná. Označí korupčníky a pak vyhlásí, že další postup už není její věcí. Každým dnem, kdy se spokojuje s takovým stavem, se sama špiní více a více. Jestli chce TOP 09 zůstat čistou stranou, je na to jednoduchý recept. Odchod z koalice. Cokoliv jiného ve mně vyvolává pocit, že představitelé této strany jsou vychcaní jako díra do sněhuláka. Jak mohou bojovat s korupcí, když ji zároveň umožňují přežívat. Kecy o tom, že jednají v zájmu voličů a v zájmu České republiky - neberu!
     Řešení, které jsem oběma stranám navrhnul, znamená předčasné volby. Věc nepříjemná, drahá a s nejistým výsledkem. Jenže přinášející jistou naději. Stávající situace je beznadějná. Proto, v duchu s velkými výhradami, přijímám všechny ty nové občanské iniciativy a jejich zastánce, protože v nich vidím jednu důležitou podobnost s fungováním silových složek. Lepší je špatný rozkaz než vůbec žádný. Lepší je nějaká aktivita ve společnosti než netečná společnost.
     A na závěr ještě jedna věc. Před pár týdny jsem četl zajímavý rozhovor s hercem Ondřejem Vetchým. Vyslovil v něm myšlenku, že v každém národu jsou typy bojovníků, kteří nesou hlavní břímě "bojů" za něco lepšího. A jsou ochotni bojovat i za nebojovníky, protože tito nebojovníci si zaslouží respekt za jiné vlastnosti. Jistě to ale nebylo myšleno tak, že nebojovník rovná se zbabělec. Každý člověk má asi v sobě ne jeden, ale spoustu spouštěcích mechanismů, díky kterým se za různých okolností různě projevuje. Je celkem známá věc, že i nebojovník se za jisté situace může změnit v bojovníka, jemuž není široko daleko rovno. Tak možná by stálo za to o všech těchto souvislostech trochu více přemýšlet i zde, na Literu.
     A možná tím spíše, že mně docela vadí, že dnešní bojovníci bojují hlavně za budoucnost našich dětí a vnuků. Za budoucnost stávajících seniorů, a je to také dost ohrožená skupina, se až tak moc nebereme. Gratuluju všem, kdož mají děti a vnuky hodné boje za jejich budoucnost. Bohužel, znám i dost takových dětí a vnuků, které bych klidně označil za predátory. A predátoři, jak známo, nepohrdnou snadnou kořistí, jíž jsou třeba právě senioři. Příčí se mi upřednostňovat mladou generaci před seniory, stejně jako se mi příčí posuzovat míru jejich odvahy v průběhu jejich života. Jedná se vesměs o válečné generace a neodvažuju se jim vyčítat, že po válečných útrapách nenašli v sobě sílu pro boj s nastupující totalitní mocí. A navíc nás do spárů totality někdo hodil, ne že bychom tam šli sami zcela dobrovolně. To je však třeba sledovat v souvislostech nad rámec hranic naší republiky.
     Nejlépe by bylo, aby si všechny generace před posuzováním někoho jiného předně zametly před vlastním prahem. Samozřejmě, pokud chceme u nás věřit v nějakou změnu k lepšímu, jsou děti a vnuci tou hlavní naší nadějí. Musí se ale naučit rozlišovat takové věci, jako sebevědomí - egoismus, odvaha - hazard, výřečnost - drzost a podobně. No, řekl bych, že naše děti a vnuci mají před sebou ještě pořádný kus cesty. Tak doufejme, že to zvládnou. Ne jako děti a vnuci, ale jako zodpovědná a vyzrálá generace.
     Ne k obrazu mému, na můj názor se klidně můžou vykašlat. Ale přece jen - až se jednou moje tělesná schránka rozplyne v pícce, kde teplota jde vysoko nad tisíc stupňů a moje dušička vyletí komínem nahoru, byl bych rád, aby se na to všechno hemžení pode mnou dalo koukat. Neb já patřím nahoru. Do pekla mne neposílejte, nemám rád horko. To už raději do pr....!