Milý deníčku: Sára

Anotace: Sebereflexe? Ano? Ne?

Milý deníčku,
je mi jednadvacet let a jmenuji se Sára. Tohle je můj už druhý pokus o psaní deníku. Poprvé jsem to zkoušela, kdy mi bylo zhruba dvanáct. Říkám zhruba a přitom by bylo tak jednoduché starý deník najít a podívat se kolik mi opravdu bylo. Jenže já ho vytahovat nechci, tenkrát jsem totiž nebyla opravdová. Myslím, že zápisky v mém deníčku byly jen tři nebo čtyři, ale polovina z toho co jsem psala jsou lži. Měla jsem potřebu, teď už ani nevím proč, být zajímavá, ale deník by měl přece být ukázkou skutečného osobnosti jeho pisatele. Možná, skutečnou ukázkou mého já byl. Jsem dobrá lhářka, a i když to dělám nerada, občas je menší lež potřeba. Fajn, teď nejspíš nalhávám cosi sama sobě, protože ani malé milosrdné lži nejsou potřebné, ale přiznejme si to, někdy je jednoduší pro všechny neříct úplnou pravdu, lhát.
Tentokrát chci svůj deník psát pořádně, beze lží a bez přetvářky, protože chci znovu najít sama sebe. Poslední dobou jsem hodně zmatená, vyplašená, přecitlivělá, ve stresu, trochu víc deprimovaná a už vážně nevím jakým způsobem to ventilovat. Deník se mi jevil jako skvělý nápad, jak to ze sebe dostat, jsem si jistá, že jako vrba poslouží určitě dobře. Proč jsem se radši nerozhodla někomu svěřit? Nechci ostatní zatěžovat svými problémy, umím si s nimi poradit sama, i když teď se mi to moc nedaří, krom toho se bojím cizího úsudku a nejspíš se i trochu stydím. Přijde mi to dost trapné a hlavně divné. Dokonce i psaní deníku je pro mě trapná záležitost a vidíš, co dělám...
Zpátky k mým pocitům, ty jsou přece odpovědí na otázku, proč tuhle pro mě trapnou proceduru podstupuju. Moje milé malé zmatené pocity. Potřebovala bych si to s nimi na rovinu vyříkat, ale to není tak jednoduché. A jak se tak koukám, začínám psát pěkné kraviny, to jsem to dopracovala. Ale víš co, pomáhá mi to, jak si tak píšu jako by ze mě všechno pomale odpadávalo a já se začínám usmívat. Už jsem o něco klidnější a je mi mnohem líp, i přesto že jsem v podstatě ještě nic důležitého nenapsala. Možná je to tím, že se mi podařilo se v uvozovkách otevřít a být upřímnou sama k sobě.
Původem mých zmatených pocitů je všechno a nic zároveň. Nejsem si jistá v ničem, ve svých citech, touhách, přáních ani budoucnosti. Děsí mě to, strašně moc mě to děsí. Chtěla bych křičet, řvát, vybrečet se, ale nemůžu nebo snad spíš nechci? Jde o to, že pokud tady a teď o půlnoci z ničeho nic začnu křičet, naši budou chtít vysvětlení a já se vysvětlování nevyhnu ani kdybych sebevíc chtěla. Pokud se rozhodnu vybrečet, ráno budu mít rudé, napuchlé oči a budu nucena vysvětlovat, protože rodiče budou mít starost, ale já nikomu nic říct nechci. Vím, že jsem dospělá a mohla bych mlčet, říct, že jen to jen moje věc, ale znáš přece ty ustarané rodiče. Kurva, jsem tak hrozně blbá. Bylo by mnohem jednoduší, kdybych se místo psaní vyzpovídala.
Ať se teď děje cokoliv nebo cokoliv dělám, okamžitě začínám uvažovat nad tím jestli to má vůbec nějaký smysl, jestli by nebylo lepší něco jiného, jestli se na to nevykašlat. Když si potom uvědomím, jak depresivně přemýšlím, ptám se sama sebe "Proč?". Proč to tak sakra je? Odpověď je neznámá, možná ani žádná neexistuje, možná přijde sama, možná ji hledám na špatných místech nebo jsem možná jenom nehorázně tupá.
Už jsem popsala dvě velké stránky a kousek(hodně roztahuju) a není mi vůbec líp, před chvílí se sice objevila na pár minut světlá chvilka, ale potom se zase rozplynula a já se znovu dostala do svého stavu někde mezi flegmatismem a depresí. Už tomu jenom chybí začít se hystericky smát. To bych se nasadila tu správnou korunu a mohla zamířit rovnou do Bohnic. I když to těžko, protože bych tam netrefila.
Najednou nevím co dál psát, došla mi slova, a přitom toho mám na srdci ještě tolik, snad jen netuším, kde začít. Bylo mi čtrnáct a chodila do devítky, když se dostavila má v životě první deprese. Blížilo se popoletí, můj prospěch se nejevil zrovna v nejrůžovějších barvách a rodiče přišli z rodičáku naštvaní. Zakázali mi co se dalo a já se z toho málem složila, zavřela jsem se v pokoji a strašně dlouho brečela. Poznala jsem co to znamená totálně si vysušit slzné váčky, nikdy dřív mě tolik nepálili oči. Bylo mi vážně hrozně a ve skutečnosti o nic moc nešlo. Omezení počítače, televize a vycházek dokud se trochu nezlepším. Když na to teď vzpomínám, cukají mi koutky. Dělala jsem z toho zbytečný drama, hloupě vyváděla. Oni to mysleli dobře. Pololetní vysvědčení v devítce je prostě důležité. Bylo to poprvé a naposled co jsem byla kvůli škole ze strany rodičů nějak omezena. Jejich zákazy po měsíci skončily a už nikdy jsem je nezažila. Mám svoje rodiče ráda.
Další deprese se objevila až v prváku na střední, vlastně to ani nebyla deprese jen jsem byla nějakou dobu trochu smutná. Mohl za to ten přestup ze základky, najednou bylo všechno jinak, musela jsem se znovu začlenit do kolektivu, což mi ze začátku nešlo moc dobře. Po dvou týdnech co jsem byla trochu zamlklá a smutnější, jsem se dala do pořádku a všechno bylo fajn. Teď mi to připadá svým způsobem rozkošné, byla jsem jen roztomile zmatená a mimo. To mi bylo patnáct. Během příštích šesti let jsem neměla jedinou depresi. Jasně, někdy jsem byla smutná, zklamaná nebo rozhozená, ale nikdy mě tyhle pocity nepohltily úplně, držela jsem se pořád nad věcí. Ať se snažím sebevíc nemůžu si vybavit jediný den během těch šesti let, kdy by mi bylo opravdu mizerně. Vždycky to byly jen menší smutky, které přešly a já na ně zapomněla.
Je mi jednadvacet let a jmenuji se Sára. Tohle je můj už druhý pokus o psaní deníku a myslím, že se vydařil, ulevilo se mi, cítím se zase fajn. Tak zase někdy příště, můj milý deníčku.