POROZUMĚNÍ

Anotace: Jak jsem jela trolejbusem...

Miluju lidi a jejich příběhy.
Třeba jako dneska, jela jsem v trolejbuse s jednou paní a ta mi povídala o všem možném z jejího života. Na pohled docela obyčejná žena, než ale se rozvyprávěla.

Kromě jiných témat jsme se bavily i o asertivitě.
„Zaujalo mě hlavně jedno: Mám právo říct, že je mi to jedno,“ řekla mi.
„Zamyslela jsem se nad tím. Nejprve mi to bylo až nepříjemný, protože člověk má tendenci ke všemu se vyjadřovat a na všechno mít názor. Ale my si můžeme i dovolit prostě nemít názor, a můžeme si dovolit, aby nám to bylo prostě jedno. Je to osvobozující.“
„Člověk pak věnuje energii věcem, který jsou pro něho přínosný a který ho naplňují, že?“ doplnila jsem ji po chvíli.
„Ano. Možná to bude znít sobecky, ale já už nemám chuť se setkávat s někým, kdo mi ubírá energii a s kým ani nemám chuť se bavit. Nejde o to, že bych neměla čas. Ale jde o to, že se mi prostě nechce toto dělat.“

Usmála jsem se.

Jenom jsem se usmála a naslouchala. Je to zvláštní vidět v druhých sama sebe. Dřív bych to té paní cpala, že je to skvělý, že to mám taky tak. Ale teď se jen usmívám. Mám ráda tyhle „setkávačky“, kdy najednou uvidím v druhém bratra či sestru, pocítím (byť jen na chvíli) stejné naladění a bezpečí.

To je možná podstata porozumění. Vědomí, že mluvíte stejnou řečí a že vám ten druhý porozumí i když nejste dokonalý řečník a necitujete z encyklopedie světa.