Stvanci proti přirozenosti mysli

Anotace: ...' a tak dál bloudí mezi šesti udely znovuzrozovani a ve třech světech zažívají strasti...' Padmasambhava.

Zastavil jsem se v pochodu,

v podchodu své obyčejné mysli,

které buddhiste říkají 'sem',

mluví o ni jako o tvůrci dumyslnych uklad,

jako o mistryni podvodných her,

O stabilní, pedantskem, opičím, přerostlém dítěti,

skákající ze stromu na strom,

chránící mramorovou nehybnost zvyku,

 

vzpomínám si na okamžik vysvobození,

krátký a zableskujici jako lidstvo samo,

seděl jsem tam vedle bodhi,

indigove dívky s velkým soucitem k životu,

vším procházela ta důvěrná a vroucí domovská energie,

naše mysli byly napojeny na sebe same,

pomocí pronikající britvy intelektu,

jsem se snažil prostoupit dovnitř mysli,

abych zahlédl 'rigpa' její buddhovskou přirozenost,

v sérii otázek a odpovědí vylučujících dualitu,

jsem nazrel poznání samotného poznání,

v činné a cirkulujici psychedelicke kontemplaci.

 

Za zavřenými víčky to trvalo jako záblesk věčnosti,

všechno, půda, lide, hudba, společnost, nazírání ve velké kosmické přirozenosti mysli,

zachování země a míru pro budoucí generace,

vybavení velkých postav minulosti,

bojujících za tuto jednotu v mysli,

na obloze i na zemi,

skrze hudbu, sounáležitost společenství,

skrze osvobození našich mysli,

z mentálních otroctví obyčejné mysli 'sem'

do přirozenosti velkého oceánu 'rigpa'.

 

Podlehnul jsem trvání pomijivych myšlenek,

jako ve vteřině, se vrátila dualita do vědomí,

obycejna mysl začala stolovat na mém vědomí 

a s ní iluzorní, lpici ego, vracející a ztotoznujici se,

se životem vně mysli, s tím proudem zpredmetnovani se,

analyzujici aspekty přítomnosti dějové skutečnosti,

chrabry intelekt se rozstepil po nazrení této skutečnosti přirozenosti mysli,

ve společnosti rozumu se zhroutilo veškeré sebepojeti,

schopnost sebepotvrzujiciho názoru,

rozpadla se schopnost duveriveho nazírání okolnosti

a to vše byl jenom pomyslný začátek. 

 

Jen špička ledovce prekotne kyselinove utopie,

která se měla zosobnit ve zlomovou dystopii,

skrze fiktivní scénáře, náměty a talenty

ohledně okolních, přítomnosti svedcicich postav,

substrátu předmětů, okolnosti nalezicich mezi schizofreni upíry mě duše.

 

Soucitna duše stále lpici na rozumovem náhledu reality,

mne prováděla,

vyskakujici střípky těhotné zdvojenym snenim,

mam li se vracet k adeptum vědecko fantastické práce,

uvnitř pokoutnych úvah o zdvojencich,

o paranoidnich dvojcatech žijících v budoucnosti,

o tvurcich důmyslné masky lidství v brilantním mimozemské podvodu,

o odvodu veškeré materiální skutečnosti do noční můry vesmíru,

o planetárním spiknutí ve městech, kde propukla přirozenost mysli,

o scenarich realizujicich se pomocí postav uskupenych ve vteřině,

o vládních složkách telepaticky kontrolujicich obsahy myslenkovych postroju,

o cizokrajnych snarich a tajuplných psychonautech zákoutí duše,

rodicich se v mrknutí oka do druhého těla,

které jako odsouzené bez kočáru vědome mysli,

běží na porážku obludne gilotiny.

 

Dále snici o bohu vykupiteli v jehož ocistci hraje křišťálovy dub,

o chodbách měnících se v čase a prostoru podle nálady, atmosféry a hluku,

o cervech sebezasti žijící v oponach lidských těl,

prevtelujicich se mezi intervencemi vražd života a smrti,

o systémech dukladneho odvodu veškeré tělesné energie,

o hře, jak uniknut z prostoru digitální samsary,

ještě jednou a znovu.

 

O odsouzenci na smrt, tisíckrát mrtvém, v mrtvém bodě,

mrtvého moře, zemřelého při převozu na druhou stranu,

zemřelého pokaždé při zrození strachu z porážky,

při zrození strachu z iluzorní skutečnosti 'sem',

při zrození neprostupneho strachu ze smrti,

která měla přijít bud v následující vteřině,

nebo v dalších hodinách noci,

skrze osobu, význam nebo číslo, 

kdežto shledany by se znovu probudil do nového těla,

zaplavený nevědomosti a zprelamanymi vodítky,

umíral by znovu a znovu, v přílivu úsvitu, 

až by jej Soucitna bytost,

Veškerá bdělost,

odvedla do velkeho prozarujiciho bezpečí.

 

Tato Odyssea domu by byla lemovana dalšími uskocnymi sny,

o nerealnosti náhledu na Vesmír,

o neopakovatelnosti surrealne pompeznosti sítě představ,

kde mediumni bytosti opustili život v mysli,

aby se pomocí bardo, smrti v mysli,

dostali vystrelenim na nebesa,

blíže kontinuální přirozenosti mysli 'rigpa'

spatrujici tak svůj post pozemský úděl,

v opatrovatelske roli, 

skrze nás, padající, vstavajici věřící, zářící,

propletene demanty měsíce a slunce,

zatížené veškerou váhou,

která je nejastvim,

prázdnotou tvořivé neexistence,

mimo pohlavnost, půdy, elevace principu;

na hranici myšlenky zasnoubene empatii,

a zločinem morálního kolektivního soucitu, 

inscenovaneho znovu a znovu,

tou zákeřnou, mysl ovládající drogou,

která mi dala zakusit falešný pocit krátkodobého vykoupení,

srpek slunečního království Velké rodiny přirozenosti mysli

a poté věcný koloběh pomijivych neskutečných věci v srdci.

 

Až na druhý břeh,

V poznání a rozjímáni básníka,

tímto tvorivym aktem básne,

soucitnym přijetím tvořivého psaní zákona,

odděleného a sjednoceneho s jediným,

s Jediným vesmirnym cílem,

principem soucitu a lásky,

zde ve Vesmíru a na Zemi.

 

Amen 

a vděk 

ze jsi mne dovedla až do přístavu 

do bezpečí a porozumění 

na Tvé hrudi a ve Tvém srdci.

 

(Psáno nad kapitolou Přirozenosti mysli z knihy Tibetská kniha o životě a smrti - se střípky poslední psychedelicke zkušenosti vědomí)

---  ----  ---

 

Uč se a miluj 

spatris oblohu 

bez mráčku 

 

Polibkem bez konce 

je Výdech člověka 

Zde na zemi 

 

Pust světlo 

skrze ústa 

do života mysli 

 

(Milostný epitaf na hrobě neznámého tvůrce)

-------