Na důležité téma

Anotace: Poslední věcička z 80. let.

Měl jsem (a mám) kamaráda, který byl (a není) redaktorem v Lidové demokracii (ta už taky není). Věda, že píšu, navrhl mi, abych sesmolil cokoli v určitém rozsahu a nalákal mě na horentní odměnu 250,- Kčs. Já tuhle věc smolil celou noc, možná několik  nocí už si napamatuji. Zvolil jsem okoukané téma, které se používalo, když člověk nechtěl narazit na něco, o čem se nepíše. No na tu paní, co to měla schválit to i tak bylo moc. Musel jsem si nadále peníze vydělávat jinak.

Zmuchlal jsem lisovaný kvítek pryskyřníku a vehnal jej do společenství oharků obývajících popelník. Odváděl mě někam do světla a dne mimo úkol, který jsem si stanovil, z dohledu onoho tématu, které mě svrbí a zbezmocňuje zároveň.
O čem má vlastně přemýšlet člověk, když je všude ticho a tma a on nemohoucně zapichuje prsty do klávesnice psacího stroje a zase je bezradně odtahuje, aby si místo toho anebo mezi tím dopřál radosti z doušku kávy.
Za obrazovkou okna je svět, jenž pro tmu už ani vidět není a dovolí jen, aby byl tušen jako měsíc v novu. Jsou tam také ulice a osamělí bezcílní. Jsou tam rozmlácené lampy a bláto a také poztrácené kapesníky a odložené prázdné lahve. Tichostí a dusnem rozjařené skupinky alkoholiků plují těmi ulicemi a pokřikují na kašny a okna. Také tam sedí lidé v kavárnách a možná i dívka, která má na zápěstí napsáno: "KLÍČE !" aby na ně nezapomněla. Sedící si třeba říkají, že byl dneska v práci blázinec nebo, že nechápou proč tu zkoušku neudělali a nebo kdyby tu byl pan Novák, dej mu pánbůh věčnou slávu, ten by se divil. Prostě jsou a žijí.
Při tom je řádek na téma aktuální a mobilizující stále žalostně málo a káva již dávno studená má chuť bez chuti a cigarety spíš uspávají, než aby podporovaly víru kuřákovu v jejich blahodárný povznášející účinek. Důležité téma. Dusím zbytek nikotinové blaženosti uhořelý až k prstům o onen žlutý kvítek. Jak se to vlastně dělá aby se tomu dalo také věřit.
Kdybych šel těmi ulicemi tam, jež krouží a vinou se a vsakují do temné vyrovnanosti konstrukcí budov, též bych byl osamělý jdoucí nebo bych byl hloučkem opilců naplněn radostí, neřestí a pochroumaným viděním a nebo bych byl milenci, kteří se ukrývají za kmenem stromu, či bych jenom seděl v kavárně nad sklenkou vína a v duchu spěchal zítra ráno do práce a na nákup a pro děti do školky.
To všechno bych mohl. Jenže já zápasím s černými klávesami a ničím pryskyřníky a téma, které burcuje, mi uteklo někam za okno a potuluje se tam ve stopách těch všech a míjí je v podobách iluzorních věštců a překrásných plachých dívek a zalézá jim pod nehty a do kabátů jako zima, jež jimi chvěje a oni o tom neví a já to ne a ne protlačit tou prapodivnou klapající abecedou pod mými prsty přes tuto bednu a bílý papír v ní. Pohrávám si lžičkou v sedlině a přemýšlím o tom, jak černé bláto je téměř všude. Všude v těch ulicích a kalužích a pod těma nohama, které bloudí anebo se pletou anebo spěchají ráno do práce.
A co když to všechno za tím oknem není. Třeba jsem si to jen vysnil, protože je to tak hezčí. Třeba je tam ve skutečnosti poušť, země rozdrcená sluncem na prach, žízeň a dálku, která rozostřuje pohledy do neurčita a rozmazává a spaluje kroky a jejich vzájemnou vazbu. Třeba je tam hora nedopalků cigaret zhasnutých o veškeré květy, co kdy kvetly. Třeba jsou tam jen tu a tam osamělé popelnice a mezi nimi spousta papírů popsaných těmi nejdůležitějšími tématy, která nás nenechávají lhostejné a která musí být zpracována nejpozději zítra. Také tam může být naprosté všepohlcující nic. Vakuum, které není ani tmou ani světlem. Prázdnota vysvlečená do naha. Nic, které mi uniklo z pod prstů z psacího stroje a pohltilo domy, chrámy, bláto a kaluže a ulice bez toho všeho se vlastně také staly ničím právě tak jako všichni opilci a bezcílní a milenci a spěchači zítra ráno do práce a pro mléko a děti.
Ne. Tak to přeci nemůže být. To mě jen pronásleduje a trestá fantazie v mé nemohoucnosti uprostřed koloběhu, ve kterém zakádám papír, přemýšlím a ničím papír, vytrhuji, muchláma odhazuji papír a zakládám nový... A kolem odpadkového koše je i pohřebiště nebohých zmuchlaných archů.
Ráno mě asi zastihne s hlavou zabořenou do kláves a opodál převrženým šálkem od kávy nad nezpracovaným tématem, jež mě tolik sužuje. Kávu si uvařím čerstvou. Možná si také cestou založím do desek sešitu nějaký znovupryskyřník. Právě proto, že je tak obyčejný a tolikrát opakovatelný. Zatím.

         někdy 1988 - 1989