Audience

Anotace: Je to spíš esej na Havlovu hru.

Za dějiště Havlovy hry Audience bylo celkem vhodně vybráno prostředí pražského pivovaru. Jednoaktová krátká hra je psána formou dialogu dvou lidí: sládka, typického představitele lidu a jeho zaměstnance, Ferdinanda Vaňka, jenž je zároveň spisovatelem a autorem divadelních her. Václav Havel tuto svou hru napsal a vydal v zahraničí v druhé polovině sedmdesátých let, avšak u nás jí bylo možno poprvé zhlédnout až v roce 1990, tedy až po 17. listopadu 1989(Sametová revoluce). Už to samo napovídá něco o charakteru doby, tedy hluboké totality.

Děj celé, nepříliš dlouhé hry se točí kolem Vaňka, kterého si sládek pozve k sobě do kanceláře, aby s ním probral podmínky jeho práce. Zpočátku Vaněk odmítá pít tolik, co sládek. Po několika vypitých lahvích piva se oba spřátelí a sládek se přizná, že potřebuje, aby mu o sobě Vaněk čas od času něco prozadil, protože prý se na něj vyptává tajná policie. Vaněk odmítá, je to proti jeho zásadám. Sládek po několika dalších lahvích piva usíná. Vaněk odchází na záchod a když se vrací, všechno jako by začínalo nanovo včetně pozdravu a stejných otázek. Vaněk dokonce přistoupí na sládkovu hru a začíná se vyjadřovat podobně jako on. Hra končí.

Co chtěl Havel touto, ale nejen touhle hrou ukázat? Za prvé je možná třeba se zeptat, pod vlivem čeho psal. Psal pod vlivem doby, respektive totalitní společnosti, která ji představovala. Ve hře Havel představuje část vlastního osudu(spisovatel stíhaný tajnou policií). On sám totiž byl jedním z disidentů. Ukazuje zde, jak totalita a vláda komunismu změnila lidi. Možná ne všechny, protože někteří mají sklony k donášení a podobným nečestnostem, ale vezmeme - li, že změnila povahy pouze deseti lidí, tak měla přece jen vliv. Útlak automaticky vyvolává v lidech nedůvěru a strach. Například postava sládka, srdečného člověka, upřímného, snažícího se chovat čestně a pravdivě je poznamenána tak, že po svém zaměstnanci a později příteli žádá, aby na sebe donášel tajné policii a aby tak za cenu menšího zla byli všichni spokojeni. Sládkova povaha podléhá podrobení. Vaněk se také nakonec částečně podrobuje, ale ne zcela. Chce se tak přiblížit sládkovi. Tehdejší nepříliš pozitivní doba si žádala využití známého rčení 'Musíme si pomáhat' v praxi, avšak v trochu přeneseném významu: Ty pomůžeš mně a já zas tobě a oba budeme spokojeni. Ať je toto spojení slov jakékoli, nelze popřít, že totalita přece jen nepřímo přinesla něco pozitivního. Bylo to semknutí se lidí věrných svobodě, kteří si navzájem pomáhají, stejně jako to bylo zvykem vždy, když nastali těžké časy(Za příklad lze uvést například Haškova Švejka, kde někteří lidé nabízeli pomoc vojákům, aby nemuseli na frontu nebo vytvoření československých legií, které bojovali proti utlačovatelům. Totalitu lze přirovnat k okupaci naší země silami německého Wehrmachtu za druhé světové války. Nejspíš to byla doba daleko těžší, byla válka, avšak v době, kdy neprobíhá válečný konflikt vede útlak ke stejnému jako bylo vytvoření ať už zahraničního nebo domácího odboje: k semknutí se a vzájemné spolupráci).

Havel se snaží o zlehčení situace. Ve hře se několikrát opakují ty samé věty a činnosti, aby tak ukázaly absurditu, která vládla společnosti. Když se například mírně opilý sládek Vaňka ptá, zda již byl na svačině nebo zda-li je ženat či má-li děti, vyvolává to u diváka či čtenáře mírně pousmání. A když sládek po desáté odchází vykonat potřebu, vrácí se, zapíná si poklopec a znovu nalévá sklenici piva jak, Vaňkovi ak sobě a opakuje, že zde jsou všichni pivaři, že je to tradice a potom, když usne a hra jakoby začínala nanovo, člověk se zkrátka neubrání výbuchu smíchu.
Tato hra je zkrátka klenotem mezi rovnými ve své jednoduchosti a pochopitelnosti a schopnosti autora snadno vytvářet humorné situace.