Boj za mír

Jednoznačný hlas lidu pro vojáka v aktuální prezidentské volbě je velmi symbolický.

Za třicettři Kristových let svobody jsme ušli velký oblouk a kruhem jsme se vrátili na začátek.

Na onom začátku (a opět symbolicky) stál Václav Havel, který, pokud by tehdy přímá volba na Hrad existovala, by v ní vyhrál s převahou stejně drtivou, jako zvítězil nyní Petr Pavel.

Prezident Havel na letišti vítával „Stouny“, jeho přáteli a spolupracovníky byli představitelé "androše", tedy hudebního undergroundu, ale pak také filozofové, umělci, filantropové, šlechticové. Když se tehdy, na počátku 90. let, u středně významného politika zjistilo, že spolupracoval s StB, dotyčný okamžitě a bez diskusí rezignoval na všechny funkce a zmizel navždy z politiky (viz případ lidovce Jiřího Bartončíka).

Prezidenta Havla nahradil Václav Klaus, už o něco kontroverznější, stále však člověk ctící svobodu jako základní princip a neměnící stanoviska. Po něm přišel Miloš Zeman, což byl muž vybírající si vždy názor, který se mu momentálně vyplatil a byl považován za většinový. Jako první byl zvolen přímo, když se mu vyplatil názor tu méně a tu více obhroublý. A na Hrad sebou nevzal intelektuály, ale byznysmeny.

Dnes jsme na prezidentský post vybrali muže oblékajícího celý život uniformu. Nejlépe ze všeho rozumí armádě. Doba totiž opět žádá boj. Boj proti viru, boj proti dezinformacím, boj za čistější planetu, boj za práva menšin. Nakonec ale vždy jde o boj proti zrádcům a BOJ ZA MÍR, jak se říkalo v dobách komunismu.

Boj nás od pradávna fascinuje. Filozof Immanuel Kant nebo francouzský revolucionář Louis Saint–Just v 18. století prohlašovali, že svobodný člověk se nemůže spokojit s prožitím příjemného života a v lásce k vlasti by měl obětovat vše, neboť prý je vždy strašná oběť, která ale nakonec přináší všeobecné dobro.

Před pár týdny zesnulý historik Paul Johnson ve své knize „Dějiny 20. století“ psal, že v roce 1914, na začátku první světové války bylo od vedoucích kulturních osobností tehdejší Evropy možno vyslechnout slova o tom, že nadcházející válka promění svět k lepšímu a účast v ní bude pro všechny vznešená a očistná. Pouze v boji za lepší společnost se člověk náležitě a správně realizuje, pouze taková oběť dá životu smysl a udělá z nás správné hrdiny.

O chladné zimě v roce 1939 si fašistický vůdce Benito Mussolini mrazivé počasí pochvaloval. "Tato zima a sníh jsou dobré, takhle se naši italští budižkničemové zdokonalí. Musíme je držet disciplinované a v uniformách. Bít je a bít je a bít je“ říkal v prosinci devětatřicátého roku italský vůdce svým soudruhům a chtěl Apeninský poloostrov více zalesnit, aby chladné počasí přišlo i další zimy.

Nechceme tedy už dlouhovlasé máničky ani divoce řvoucí stouny. Volíme generála a vládu, kteří chtějí vrátit Česku řád a klid, rozuměj bezpečí a to, aby se o nás někdo postaral a řekl nám, co si máme myslet, co je správné, kdo může za všechny nezdary a hlavně, že tím viníkem nejsme my samotní, že je jím někdo daleko za hranicemi, momentálně za hranicemi východními, byť dříve byl onen nepřítel za hranicemi západními.

Je to vlastně jedno, důležité je, co říká vůdce. Válka je mír, svoboda je otroctví, nevědomost je síla, dodal by Orwell, dle kterého svoboda znamená říkat lidem, co nechtějí slyšet. To však je přesně, co pánové Pavel, Fiala ani Babiš nedělají, oni říkají, co lidé slyšet chtějí, nechávají je ukolébat poukazem, že za všechno špatné a nepovedené může někdo jiný, že svět je jednoduchý a definitivní. K oné jednoduchosti se chceme vrátit, ona představuje onen řád a klid.

Ke dvěma citátům Orwellovým proto přidejme ještě výrok Charlieho Chaplina: Drž se těch, co hledají pravdu. Rychle ale uteč před těmi, co tvrdí, že už ji našli.