Atomová zbraň - morálně ji použít nebo morálně ji strpět?

Po třech měsících se blíží další významné výročí spojené s koncem druhé světové války.

A sice 80 let od shození atomových bomb na japonská města Hirošimu a Nagasaki.

Vidíme již první náznaky, dle kterých také nadcházející výročí bude využíváno k podpoře aktuálních politických strategií.

Prezident České republiky před svojí návštěvou Japonska (datum jistě není vybráno náhodně) uvedl, že atomové bomby jsou dokladem nezdolnosti japonského národa.

Ano. Danou problematiku lze jistě nahlížet i z tohoto úhlu pohledu. Tedy z pohledu boje, mravního zdokonalování, zápasu a disciplinovanosti.   

Jak říkal Mussolini, život znamená vzestup a povinnost. Pokud se díváme na svět takto, tedy očima nezdolnosti, spočívá smysl celého bytí běžného člověka v nutnosti zemřít ve válce za cizí mocenské zájmy.

Jaký boj chce prezident Pavel podpořit svým výrokem a kdo další má být nezdolný, je přitom nabíledni při politice jak prezidentově, tak české vlády. Bez ohledu na ztráty je důležitý mravní princip, jehož finální důsledkem je kolektivní smrt.

O atomových pumách v r. 1945, důvodech jejich použití a zejména oprávněnosti tohoto kroku bylo napsáno spoustu knih, článků, rozborů, úvah.

Vybral bych však postoj amerického historika Paula Johnsona v jeho slavné knize „Dějiny dvacátého století“, kde co do historických faktů Johnson odkazuje na řadu odborných pramenů.

Jeho pohled je poněkud odlišný od pohledu českého prezidenta.

Johnson píše, že v okamžiku, kdy byla shozena první bomba na Hirošimu, byl do Tokia okamžitě povolán šéf japonského jaderného výzkumu, aby nejprve ověřil, zda v Hirošimě opravdu vybuchla nukleární zbraň. Pokud ano, dostal zadání, aby do půl roku urychleně vyrobil obdobnou pumu japonskou. Aby mohla být použita také. První bomba tedy k tomu, aby Japonsko kapitulovalo, nestačila.

Byla tedy shozena druhá, krutou shodou okolností na křesťanské město Nagasaki.

Zároveň pokračovaly konvenční a mohutné nálety na Tokio. Dle dohod z Jalty, které Stalin beze zbytku dodržel, vyhlásil Japonsku válku Sovětský svaz.

Až na základě této reality japonský císař skrze rozhlas promluvil k národu s kapitulačním projevem, v němž ovšem slovo „kapitulace“ ani jednou nepoužil.

Bylo to vůbec poprvé, co japonský císař nějaké rozhodnutí učinil o své vlastní vůli a co obyčejní Japonci slyšeli jeho hlas. Ani při zasedání japonské vlády jinak císař nemluvil a pouze klepal holí na znamení toho, co si myslí.

Velitelé japonské armády i někteří členové japonské vlády chtěli odvysílání kapitulačního projevu zabránit. Když zjistili, že se jim to nepodařilo, někteří z nich spáchali na nádvoří císařského paláce harakiri, jiní alespoň na protest podpálili některé vládní budovy či domy ministrů.

Ze sledu jednotlivých událostí tak vyplývá, že bez použití dvou atomových bomb by se Japonsko s nejvyšší pravděpodobností nevzdalo. Došlo by k tvrdým bojům jak v Mandžusku, tak při dobývání vlastních japonských ostrovů. Ztráty na životech vojáků a civilistů by se počítaly na statisíce (miliony).

Japonsko, resp. jeho vedoucí představitelé byli v době druhé světové války ovládáni kultem bušidó, tedy samurajským morálním kodexem, který vidí (podobně jako Mussolini) smysl života ve cti a umírání, kterým musí běžné lidské city ustoupit.

Právě tento paramilitaristický režim zavedl Japonsko do války a v podstatě bránil tomu ji nějakým rozumným způsobem ukončit. Musely být proto použity nové ničivé zbraně, které donutily japonské vedení k tomu, aby kapitulovalo, patrně i pod mylným dojmem toho, že Američané mají atomových bomb velké množství.

Johnson v dané souvislosti doslova píše: „mrtví v Hirošimě a Nagasaki nebyli ani tak obětmi amerického rozhodnutí o použití bomb, ale obětmi japonského režimu zplozeného zlou ideologií, která zlikvidovala nejen běžné lidské hodnoty, ale i rozum sám“.

Tuto příčinu ale sotva uvidíme.

Stejně jako v dobách komunismu, který atomové zbraně v Hirošimě a Nagasaki, rovněž používal při své propagandě, budeme mít na očích jen důsledky. Komunisté srdceryvně v rámci protizápádní a údajně protiválečné propagandy popisovali Japonce jako oběti atomových bomb, ale již nehovořili o tom, jak mezinárodní právo porušovali během války sami Japonci a co prováděli v jimi zřizovaných zajateckých táborech. 

Ani dnes rozum nevládne. Vládne jednostranná propaganda, paramilitarismus a jakási podivná morální zásadovost, o které mluví pan prezident.

A obyčejní lidé ve jménu morálky trpí a je jim tvrzeno, že to utrpení je ušlechtilé. Důvody tohoto utrpení jsou ale stejné, jaké byly vždycky. Aby se mocní udrželi u moci a u svých peněz. Proto i dnes je válka mír, a život, příjemnost  a krása v ní nemají místo.

Ostatně i kodex bušidó tance a jejich pořádání zakazoval a čteny mohly být pouze knihy válečné.