Vojna a mír

Nečekej příběh od Tolstého, ale spíš zamyšlení nad tím, jak se takzvané elitní státy světa potichu a systematicky snaží devastovat regiony po celé planetě – buď kvůli nerostným surovinám, nebo proto, že se cítí ohroženy mocnostmi, které nesdílejí jejich ideologii světového vedení.

Prvním důvodem válek byla kolonizace světa evropskými státy, které nenasytně toužily po bohatství a surovinách. Zatímco „zvelebovaly“ své vlastní krajiny, nadřazovaly se nad lidi z takzvaného třetího světa. Monarchistická chamtivost je nakonec přivedla ke kolapsu během první světové války. A přesto o nic zásadního nepřišly – bohatství, které nahromadily v koloniích, využily k obnově své infrastruktury. To, co si nahromadily na úkor jiných, jim umožnilo postavit „moderní svět“, na kterém jejich pohodlí stojí dodnes.

S postupem času přišla velká hospodářská krize. Nezpůsobil ji obyčejný člověk, ale nadnárodní struktury a finanční hráči, jejichž kořeny často sahaly až ke koloniální expanzi. Mimochodem – kolik původních obyvatel dnes zůstalo v zemích, které byly kdysi kolonizovány? Málokdo si uvědomuje, že mnohé dnešní „demokracie“ vznikly na základech vykořisťování a násilí.

Po druhé světové válce přišel jeden z nejdůležitějších momentů novodobé historie. Bez toho, aby se jednotlivé státy mohly svobodně rozhodnout, jakým směrem chtějí jít, rozdělily si mocnosti svět na dvě části: kapitalismus a komunismus. Tento umělý rozkol trval téměř půl století.

Pokud bych měl rozebrat události, které se odehrály jen v samotném Československu, nelze vinit pouze režim v Moskvě. Je třeba mluvit i o zodpovědnosti těch, kdo spravovali náš stát – o rozhodnutích, která vedla k potlačení Pražského jara, o okupaci v roce 1968, ale také o pomalém rozpadu federace a vzniku dvou samostatných republik.

Součástí toho režimu byla ale i temná realita – tisíce politických vězňů, kteří trpěli jen proto, že nesouhlasili s ideologií nebo byli označeni za "třídního nepřítele". V padesátých letech se režim nebál posílat své odpůrce do pracovních táborů, kde lidé dřeli v uranových dolech bez jakékoli ochrany, s minimem jídla a pod neustálým dohledem. Jáchymov, Příbram, Leopoldov – to nejsou jen jména na mapě, ale místa lidského utrpení. Mnozí politicky věznění nikdy nedostali šanci se očistit. Milada Horáková, Heliodor Píka a tisíce bezejmenných obětí totalitního aparátu – jejich příběhy nesmějí být zapomenuty. Každá ideologie, která umlčuje své odpůrce násilím, vězněním nebo popravami, ztrácí morální legitimitu – bez ohledu na to, jak vznešená slova má v ústavě.

A tak se ptám: jakou roli sehráli Václav Havel nebo Lech Wałęsa při pádu komunismu? Byli to skuteční hrdinové národa, nebo jen prostředníci Západu, kteří měli pomoci demontovat socialistické systémy tak, aby se nové trhy otevřely nadnárodním firmám? Mnoho z velkých státních podniků, které budovaly celé generace, bylo po roce 1989 rozkradeno, vytunelováno nebo prodáno do zahraničí. A teď na nich někdo jiný profituje – často na úkor obyčejných občanů.

Dnes se o válkách mluví jako o „ochraně demokracie“, „boji proti terorismu“ nebo „zachování světového řádu“. Ale není to jen jiná forma starého kolonialismu? Když se světové mocnosti domlouvají za zavřenými dveřmi, malé státy často nemají na výběr. Skutečný mír není stav bez války – je to stav, kdy si národy mohou svobodně rozhodovat o svém osudu bez tlaku zvenčí. A to dnes, přes všechny deklarace o svobodě, stále nemáme.

Stačí se podívat na konflikt v Palestině, který trvá už více než půl století. Svět před ním zavírá oči, protože se nehodí do oficiálního narativu. Zatímco Ukrajina má podporu většiny západních vlád, protože bojuje proti velké mocnosti – Rusku, Palestina je vnímaná jako „nepohodlná“. Umírají tam civilisté, děti, celé generace vyrůstají pod okupací, ale Západ mlčí nebo hledá výmluvy. Záleží snad na lidském životě jen tehdy, když odpovídá naší geopolitické představě?

Tohle není svět míru. To je svět dvojích metrů. A ten, kdo si myslí, že žijeme v „demokracii pro všechny“, by se měl opravdu probudit.