Zdrojem veškeré státní moci je lid. Nebo ne?

Prezident Petr Pavel (bývalý člen KSČ) si zadá posudek, zda po volbách může jmenovat premiérem někoho, kdo je ve střetu zájmů.

Předseda Ústavního soudu ČR Josef Baxa (bývalý kandidát členství v KSČ) mluví o tom, že do voleb může zasáhnout Ústavní soud.

Kandidaturu některýc opozičních stran, popř. jejich jednání rovněž přezkoumávají či mohou přezkoumávat soudy.

Tyto aktuální zprávy dokládají, jak zneužitelné je slovo demokracie. A jak zneužitelné je i slovo lid, který má vládnout věcem svým, jak se zpívá ve známé Modlitbě pro Martu.

Ústava ČR sama o sobě samozřejmě nepředpokládá, že premiér nesmí být trestně stíhán a ani, že nesmí být ve střetu zájmů.

Prezident si navíc žádné ústavní podmínky navíc nemůže sám „dotvářet“, neboť sama Ústava říká, že veřejnou moc lze uplatňovat jen v mezích zákonů, resp. pro veřejnou moc platí opačný princip než pro jednotlivce - zatímco člověk může vše, co není zákonem zakázáno, stát (tedy ani prezident či Ústavní soud) nesmí nic, co není zákonem dovoleno. Pokud by si prezident republiky nějaké podmínky nevymezené ústavou sám domyslel, ocitá se mimo ústavní rámec a tím i v riziku ústavního deliktu velezrady. 

Nic jiného nemůže z posudku na téma „Babiš málem premiérem“, dle médií zadaného prezidentem Pavlem vyjít, i kdyby jej psal velmi průměrný ústavní právník.

Přesto se prezident k takovému kroku odhodlává. Přesto i předseda Ústavního soudu naznačuje, že patnáct ústavních soudců může být více než lid. Oba ale tak prohlašují  v zájmu demokracie.

A zde je zároveň klíč k odpovědi, proč se k moci dostaly nedemokratické ideologie 20. století, tedy fašismus, nacismus nebo komunismus.

Nástup těchto ideologií bývá vysvětlován různě. Např. psychologicky, tedy patologickými jevy v dětství a tím i v osobnostech Hitlera, Mussoliniho či Stalina. Nebo krizovými faktory, jakými byla první světová válka či hospodářská krize. Hannah Arendtová přišla se zajímavou, nicméně místy příliš komplikovanou teorií o osamocenosti moderního člověka, který v důsledku své osamocenosti snadno podlehne politické manipulaci. Mluví se také o usnadnění nástupu těchto totalit v důsledku moderních vynálezů, především rozhlasu.

Nic z toho však nevysvětluje, proč se dané ideologie dostaly k moci jen v určitých zemích a v určitém okamžiku. Vlastní všem výše uvedeným vysvětlením je také další věc – s oněmi zrůdnými totalitami nemá slušný člověk údajně nic společného a jsou vhodné jen pro zmanipulované blázny.

Dnes je nám ale ukazováno, že vysvětlení vzniku autoritářského či v extrémní formě totalitního státu, je daleko jednodušší a přispívají k němu slušní, navíc námi zvolení lidé.

Stačí pokud se slovo lid a národ začnou ve vzájemné jednotě vysvětlovat o něco angažovanější, vášnivější či rovnou teatrální formou, neboť forma standardní, parlamentní a ústavní, je málo hrdinská, vlastně riziková.

Kategorie „lid“, který i dle Ústavy ČR je „zdrojem veškeré státní moci“ se začne jako nikde definované slovo vymezovat tak, že „lidem“ jsou pouze ti, koho tak označí politický vůdce.

Kritéria pro taková vůdcovská vymezení lidu mohou být různá a závisejí na konkrétních historických okolnostech. V minulosti byl tím správným lidem jen ten lid, který patřil k určité třídě nebo rase. Podstata, tedy že demokratický lid určuje vůdce, je ale stále stejná.

Nyní bude patrně lidem jen ten lid, který podporuje stávající vládu a její mezinárodní politiku. Toto vymezení se přitom navenek stále zaštiťuje oním idealistickým, neškodně znějícím a hlavně nejednoznačným slovem „demokracie“. Proto se právě demokracií dá obhájit cokoliv včetně omezování svobody a násilí. Nevadí, že právě svoboda a nenásilí jsou hlavním účelem demokracie….

Stejně tak slovo „demokracie“ ohýbali před r. 1989. Formálně sice jejich režim byl vázán Ústavou, která znala standardní dělbu moci, stejně jako byl vázán mezinárodními smlouvami, které přikazovaly respektovat základní lidská práva.

Ve skutečnosti ale všemu šéfovala Strana. Komunistický režim si tedy z písmenek v Ústavě či mezinárodních smlouvách nic nedělal. Slova „demokracie“ a „lid“ si vyložil po svém, resp. tak, aby zůstali u moci a lid jeho práva na vládnutí zbavil.

Tak i dnes se mocní s cílem moc si udržet možná chystají popřít to, co stávající a platná Ústava ČR na papíře výslovně říká, tedy, že zdrojem veškeré státní moci je lid. „Ano, ale jen některý“ doplnili by vládnoucí vepři na orwellovské zvířecí farmě. Ostatně sám Orwell říkal, že cílem moci je moc.