Dvakrát dvě jsou čtyři – Ano, ale dvakrát tři je šest

Red herring znamená v angličtině uzený sleď, tedy obrazně falešná stopa. Název vznikl podle historky, v níž se uzeným sleděm taženým přes území lovu nechali svést honicí psi ze stopy. V diskusích se jedná o odvedení pozornosti od meritu věci k nesouvisejícímu tématu. Někdy se pro tento klam používá i termín whataboutismus. Podstatu klamu vystihuje vtip z doby existence Sovětského svazu, v němž se Američan ptá Sověta, kolik je v SSSR průměrný plat kvalifikovaného dělníka? Na to Sovět odpoví: „A vy zase bijete černochy!“

Skvěle, vtipně a přístupně pro běžné lidi zmíněné argumentační faulování popsal už Karel Čapek v textu „O alelidech“ publikovaném v Lidových novinách 30. 12. 1934. Kromě toho celý problém ještě posunul do jiné roviny (na text „O alelidech“ odkazuji ve zdrojích).

Karel Čapek píše: »Alelidé, to je takový zvláštní druh lidí, kteří ke všemu, s čím se setkají, mají nějaké „ale“, nějakou svou výhradu. Jejich řeč není „ano ano“ ani „ne ne“, nýbrž „ano, ale“, nebo „ne, ale“. Kdybyste jim řekli, že dvakrát dvě jsou čtyři, odpovědí vám na to pohotově a s jakousi převahou: „Ano, ale dvakrát tři, pane, je šest.“« Nebo: »Kdybyste před nimi vytáhli z vody tonoucí dítě, neřeknou vám, že jste to neměl dělat; spíš se vyjádří asi v ten smysl, že vaše jednání bylo sice správné, ale že na lodi Prinzipessa Mafalda utonulo tři sta nebo kolik osob a ty že z vody nikdo nevytáhl.«

V současnosti se lze často setkat s red herringem u lidí, kteří obhajují, nebo hledají aspoň omluvu pro ruskou brutální agresi proti Ukrajině. To jsou alelidé dneška. Argumentují asi takto: „Ano, Rusko napadlo Ukrajinu, ale co USA? Ušáci napadli Vietnam, Irák, bombardovaly Srbsko…“ Když pominu, že okolnosti válek ve Vietnamu, Iráku či leteckých útoků na Srbsko byly jiné než současné války Ruska proti Ukrajině, neexistuje žádná souvislost mezi dřívějšími konflikty, v nichž figurovaly USA, a nynější válkou na území Ukrajiny. Navíc jedno násilí neospravedlňuje jiné.

Kromě toho žádná vojenská akce USA ve 20. století neměla charakter dobyvačné války, jakou už čtvrtým rokem vede Rusko proti Ukrajině. To si netroufli tvrdit ani bolševici, když u nás drželi moc a odsuzovali imperialismus USA několikrát denně. Poukazovali spíš na to, že USA hrají roli samozvaného světového četníka. Spojené státy to viděly a vidí samozřejmě jinak. Z jejich pohledu brání po celém světě lidská práva, demokracii a svobodu.

Vrátím se ale k úhybným manévrům. Například někdo řekne, že Andrej Babiš byl několikrát soudem usvědčený ze lži. Stoupenec předsedy hnutí ANO však namítne: „Ale současný premiér Petr Fiala lže mnohem víc.“ Nebo se na internetové platformě objeví článek, který popisuje zločiny někdejšího komunistického režimu a alečlověk v diskusi oponuje úhybným manévrem: „Ano, minulý režim perzekuoval odpůrce, ale hlavně že nevadí komunistický rozvědčík na Hradě.“

Red herring se ovšem objevuje nezřídka i v běžných záležitostech. Třeba policejní hlídka zastaví řidiče, že jel na červenou a vyměří mu pokutu. A on při jejím placení remcá: „Mě pokutujete, ale na velké zločince si netroufnete.“ Jak píše Karel Čapek: „Zkrátka nemůžete udělat nic, ani vyslovit nic, aby se na to nedalo pověsit nějaké „ale“. Od toho tu jsou alelidé; oni vždycky mají víc rozumu, vždycky si vzpomenou na něco, co není obsaženo a splněno v dané situaci, a co tedy lze káravě vytknout jako nedostatek, neúplnost a špatné řešení.“

Nad všemi těmi ale, whataboutismy a uzenými sledi by se člověk mohl pousmát, problém však je, že od nich je krátká cesta k heslům a nálepkám, takže jsou často nástroji propagandy. Něco řeknete, oponující alečlověk použije jakési ale či uzeného sledě, a když si nedáte pozor, už se bavíte o něčem jiném, totiž o tom, o čem chce oponent.