Ničivý faktor

Anotace: slohová práce z devítky, tehdy se nesetkala s pochopením, zajímalo by mě, jaký názor vzbuzuje teď...

Na rozlehlé travnaté planině se pasou menší býložraví dinosauři a na dalekém horizontu, jehož pozadí tvoří úzký táhlý chomáč červánků místy protkaný zapadajícím žhavým kotoučem, lze rozeznat siluety obřích ještěrů, nad jejichž hlavami krouží hejno ptáků. Vše se pomalu ukládá ke svému poslednímu spánku. Za několik hodin hvězdami poseté nebe protkne několik dlouhých zářivých paprsků, po kterých zůstane na zemi skupina jizev. Druhou salvu žhavých vesmírných provazců doprovází světelný kotouč vypadající jako Slunce. Náhražka pravého Slunce, které s mohutným zaduněním bude na dlouhou dobu zakryto za neprostupnou poklicí prachu, popela a slz z nitra původně modré životodárné planety.

Oblohou postupuje ledově našedlý kotouč, ač sama země vře neutuchajícím horkem. Vyvýšeniny chrlí své rudo-oranžové vnitřnosti, zatímco v nížinách rozpraskaných starých ran líně tečou proudy temně krvavých slz, které hlasitě syčí a místy se barví do metalické černoty. Ještě potrvá tisíce let, než Země z lůna své nynější nenávisti a hořkosti vyšle na povrch nový impuls k životu.

Který se vyvíjí doposud...

Tímto vším musela Země projít, než jsme se my mohli dopracovat do 21. století. Našeho 21. století, kterému předcházely miliony let utrpení naší planety a miliardy let rozpínání Velkého třesku.

Dnes matka Země nepláče hořkostí meteoritů, jimiž byla v minulosti tolikrát bombardována. Je přesycená železitou chutí krve miliard ukončených životů, že v ní nezbývá místo pro nic jiného, než strach.

A na dvou svých opačných pólech roní zmrzlé zásoby slz ve snaze upoutat pozornost těch, jimž poskytuje už tolik století půdu pod nohama.

Ano, narážím tím na ekologické problémy, jimiž jsem za poslední roky svědkem. Proč ničíme zeleň a zastavujeme plochy mohutnými megalopolemi? Proč na vše používáme umělé chemikálie ve snaze si pomoci, když tím ničíme život, a tím pádem i sami sebe?
Nejsem tak naivní, abych si myslela, že stačí patentovat stroj, který přemění tolik potřebnou energii ze Slunečního tepla či síly vody a větru. O podobné zdánlivé perpetuum mobile se lidská rasa pokouší odnepaměti, ale je to dostačující?

Vzlétli jsme do nebes, poté až ke hvězdám a snažíme se jít ještě dál. Ale s jakým očekáváním? Čím víc toužíme poznat, tím víc ničíme svět okolo nás.

Copak nebylo zpočátku objevení rentgenového záření lidstvo zase o krůček dál? Bylo. Jen do té doby, než začali umírat vědci nadšení tímto objevem, protože neustále pořizovali nové a nové RTG snímky různých částí svých těl netušíc přitom, že si zatloukají hřebíky do vík rakví, v nichž leží.
Nebyli jsme snad nadšení v době, kdy byla uvedena do provozu první jaderná elektrárna, že nebudeme terorizováni popílkem z tepelných elektráren. Kladná odpověď je na místě. Dokud jsme nezjistili, že spínač lidského soucitu pracuje i desítky let po jaderných haváriích. Dokud nám neřekli, že úložiště jaderného odpadu bude za našimi domy, kde si jednou budou hrát naše děti.

Každý krok kupředu s sebou nese i malý krůček zpět.

A pokaždé, když jsme se my radovali, příroda plakala. A když pláčeme, příroda mlčí.

Byli jsme a nejspíš ještě dlouho budeme slepí k věcem, které děláme. Na svou vlastní obranu jsme sepsali Listiny základních lidských práv a svobod. Na obranu jediného místa, které nám nekonečný a pustý vesmír kdysi nabídl k přežití, jsme ale nesepsali nic. A ačkoliv se nyní snažíme tuto chybu všemožnými silami napravit a postupně odbouráváme smrtící faktory, které jsme sami nastolili, jednoho nejničivějšího se nezbavíme nikdy. Nese název „homo sapiens sapiens“...