Vyprávění

Anotace: Kdo se příliš upne k minulosti, prohraje budoucnost.

Nadechla jsem se venku a najednou mi došlo, že ten kouř z komínů asi neznamená, že ještě aspoň trochu pokračuje léto. Podívala jsem se do oken a ti všichni, co tam seděli, mi jasně naznačili, že ven se už nepůjde. Že už je vlastně kosa a nestačí mi jedno tričko.
Nadechla jsem se podruhé a pes mě zatáhl do veliké kaluže. Se zmáčenýma botama jsem dál procházela tou šílenou cestou k našemu domu a pozorovala oblohu a pomalu zapadající slunce. Kolem něj byla spousta mraků a každý z nich si vytvořil ze svého "těla" vlastní obrazec a něco připomínal. A když zafoukal vítr, který už přestal sloužit jako osvěžující závan, ale změnil se v dotěrného zmetka, který profukoval skrz bundy, posunuly se na jinou stranu a tím změnili i svůj vzhled. A tak pluli po nebi dál, stejně jako jsem já šla domů.
A pak pomaličku zmizelo i slunce, jehož paprsky už nehřály, ale jen osvětlovaly jinak docela temné dny. Pomalu se schovalo za mraky a prosvicovalo jen skrz ně.
U rybníka se rozprostřely stíny stromů a byl slyšet jen potok, který si líně bublal nějakou písničku, které jsem nerozuměla.
Občas mi skočil pes do keře a ozýval se šelest listí a zvířat, jak odtud utíkala pryč. Zvedla jsem hlavu a zadívala se na lesy. Mírně se pohupovaly a dělaly kouzelnou clonu za loukou, na které se už brzy začnou shromažďovat houfy dětí, aby začaly jezdit na saních.
A jak jsem tak sama šla tou krásou, dívala se do okolí, čichala ten podzimní vzduch a táhla psa, jehož smysl pro zastavování se u všech koutků je přímo mistrovksý, říkala jsem si, kam tak z ničeho nic zmizel všechen smích a bezstarostné chvíle...že by je snad odvál vítr někam pryč? Asi jo.
Naposledy jsem se zastavila, prohlédla jsem si rybník, nadechla se a chtěla, aby mi z hrudníku zmizel ten bodavý pocit úzkosti a samoty, pak jsem udělala krok vpřed a řekla: "Pojď Julo, už musíme domů."