Hřbitovní

Hřbitovní

Anotace: když se blíží ty dušičky... psáno včera v noci věnováno mé, nesmiřitelně moji maličkost přesahující, rodině (opět :D)

Jsem asi špatný člověk.
Ne, ne, že by na tomto byla pro mě nějaká novinka, ale, víte, pokud jde o mou rodinu, a to, jak to berou, tak to stále bolí… občas, a to i přesto, že si vždy slibuji, že už se od nich víc zraňovat nikdy nenechám. Vlastně jsou jediní, kdo mají ještě stále tu schopnost mě zranit – nikdo jiný už ne.
Pravdou však je, že to, že jsem špatná není ve skutečnosti pro lidi mého okolí ani zdaleka takovým kamenem úrazu, jako to, že jsem JINÁ.
Nechápou mě a ani se o to nesnaží… a já se jim to již nějaký čas nesnažím už ani vysvětlovat.
Proč taky?
Mají mě stále jen za malé dítě… nebo hůř. Jak by vůbec někdo takový mohl mít vlastně svůj pohled a nemýlit se v něm? Jak by někdo takový mohl k něčemu správnému i dojít? Naopak, její názory nejsou shodné s těmi našimi a proto se logicky mílí… tak proč se vůbec zabývat jádrem toho, na co se nás pokouší „upozorňovat?“
Já jejich názory chápu… i to, jak to cítí, když na to příjde. Chápu ty jejich námitky.
Jenže je nemohu vnímat jako směrodatnou pravdu. Nemohu je s nimi sdílet, jestliže podle mého přesvědčení (podloženého fakty, které oni neakceptují).
Chápu, ale nesdílím, a to je mi pořád vytýkáno.
Chápu, jak cítí (nebo se alespoň chápat pokouším, což je mnohem víc, než by mohl kdokoliv z nich říct). Ovšem já ty věci cítím jinak.
Co nechápu je to, proč mi pak stále předhazují „špatnost“ toho mého… vytýkají mi něco, co sami nechápou.
Vyčítají mi to, jak píšu (jenže když já píšu právě tak, jak cítím), vyčítají mi to, jak se chovám (jenže já se chovám naprosto přesně podle svého svědomí – nedonutí-li mě právě oni jinak), vyčítají mi to, jak přemýšlím, to, jak cítím… dokonce i to, že se mě dotýká právě to, co se mě dotýká… jako bych to, jak věci cítím, mohla změnit… jako bych je vůbec měla chtít změnit!
Já si v tom ale nemůžu jinak ani pomoct.
Nenávidím pokrytectví, které lidi nutí k přetvářce. Nenávidím zvyky, jejichž podstata ve skutečnosti odporuje mým přesvědčením. Nemám ráda tradice, které jsou plněny bez toho, aby si dotyční uvědomovali, proč vlastně těmi tradicemi jsou… to si raději vytvořím tradice vlastní.
Mám říct příklad?
Nebudu se modlit otčenáš spolu s věřícími, když ve skutečnosti křesťanka nejsem – vždyť tím bych urážela přece je, jejich víru, jejich Boha, sebe samotnou a v neposlední řadě víru vlastní… ale oni tvrdí: „Pokřižuj se s nimi, a odříkávej též, jak jen můžeš být tak nevychovaná?!“ …bez rozmyslu mě odsoudí, ještě napomenou před všemi přítomnými, aby tak podtrhli moje buranství.
Pravda, asi jsem buran. Jenže oni zase na druhou stranu nechápou, že prázdná modlitba bez víry není nic, než jenom z paměti odříkaná, prázdná a bezobsažná báseň (a v případě Otčenáše ani ne zase tak moc dobrá)… a já nejsem křesťanka (ani židovka) – ne svojí vírou.
Dalším příkladem budiž důvod, proč jsem se vlastně k psaní téhle věci dostala, a sice dědův hrob.
Nebudu polemizovat o tom, jaký můj děda byl, nebo nebyl člověk, protože to není nijak důležitým (pro mě), podstatné je, že mě miloval, a já milovala ho. Nebudu říkat, že on mě chápal, protože to bych asi lhala, nicméně on byl tím, kdo mi byl doopravdy blízko, a kdo se mi alespoň snažil rozumět (občas).
On byl mým majákem, mou skrýší, kam jsem se prchávala chovat… a budou to dva roky, co je pryč.
Od té doby jsem byla u jeho hrobu jen několikrát… a to je to, co mi bylo právě dnešního večera vyčteno.
Jsem nevděčná, nafoukaná a proradná… to si o mě myslí. Opět nemají ponětí o tom, jak vnímám tyhle věci já.
Mám hroby ráda, také hřbitovy, a to především v noci… na dědův hrob se ale nemohu ani podívat.
Jejich jednání semnou se mě ale stejně dotýká, protože:
Za prvé, on v tom hrobě není, ne jeho duše. V hrobě je jen tělo (respektive popel- což je ještě horší, protože… nevím, ale pro mě je zpopelňování prostě horší, než červi, mrchožrouti a tak… asi jsem divná, uznávám), pokud jde o hřbitovy, tak tam jsou pouze duše těch, kteří se nedokázali odpoutat od toho pozemského, a tu dědečkovu já tam prostě necítím… ať už je můj děda kde je, tak tam on ve skutečnosti prostě není. A čím víc se moje rodina chová k tomu místu, jako by tam byl, tím víc se mi ten hrob prostě příčí.
Za druhé, jak si vůbec dovolují myslet, že pro něj netruchlím?! Pravda, nevidí mé slzy, protože brečím v ústraní, necítím potřebu vyplakávat se na rameno. Necítí moji bolest, když si procházím domem a jednotlivé věci mi jej připomínají, nemají ponětí, jak mě pálí v krku a jak se mi do očí tlačí slzy, kdykoliv někde narazím na nějaký vypadený šedivý vlas… že na něj myslím vždycky, když vlezu do vany, v níž se koupával, když se položím na ten rozkládací gauč, co na něm potom ležel…
Troufám si tvrdit, že moje bolest je možná o dost větší, než jejich, i když se nezajímám o nějakej blbej hrob.
A za třetí mi to, že jsem tam nebyla, nevyčítali ve skutečnosti především proto, že jsem je tím pádem ani nepochválila za to, jak se jim povedlo vyřešit jeho design zasypáním spoustou bílých kamínků (provedeno přesně minulý týden)… opět, kdo z nás je tu tedy pokritec?
To, jak moc se mi to líbí, bych jí říct klidně mohla i předem – na dvakrát ani nelíbí, protože nemám ráda násilně čištěná místa.
Víte, já… nejraději mám hroby, které již působí oprýskaněji a zarostleji. Nejraději bych tam nechala porůstat plamének, břečťan, a možná i nějaký klematis… to by na mě osobně zapůsobilo nejlépe (nejpoklidněji).
Jsem přesně ten typ člověka, který miluje zahrady plné neostříhaných stromů a plevelu, s travou po pás, spoustou skrýší před tíhou samotného světa, a pocitem, že od chvíle, kdy jste tam vstoupili, jste její součástí.
Ten typ člověka, jemuž místo s umělým trávníkem o délce maximálně 1,5 cm, nebo spoustou uměle bělených kamínků, příjde jako po znásilnění. Pravítková přesnost mě děsí, znervózňuje svou nepřirozeností a není mi příjemná… ale proč se to vůbec snažit vysvětlit těm, kteří jsou ode mě odděleni mřížemi svých vlastních pravd, a skrze chřeskot okovů zažitostí, mě stejně nechápou?
Ani se nepokoušejí…
… a já se jim už nepokouším nic ani vysvětlit (poněvadž stejně chápat nechtějí, a ono to bolí).
Autor Anjesis, 28.10.2013
Přečteno 831x
Tipy 7
Poslední tipující: zdenka, enigman, Wasabi, Amonasr
ikonkaKomentáře (31)
ikonkaKomentujících (6)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Anje, neznám tě osobně...ale čtu tě a určitě nejsi špatný člověk. Nepochybuj o sobě jenom kvůli tomu, že v rodině už nezůstala jediná spřízněná duše. Je to hrozně těžký, vím to, protože jsem byla postranním očitým svědkem podobné situace. Psycholog, pasivní odpor, verbální odpor, aktivní protest, snaha odloučit se prostřednictvím partnera. Výsledek: odešla na jiný kontinent i s vnoučetem a žije tam vcelku spokojeně...a díra v duši VELMI pomalu zarůstá. Rodiče dostali ještě šanci, promarnili ji na celé čáře, zahořkli, ale nikdy si nepřiznali chybu. Moooooc špatná telenovela. Ty nejsi oni a oni nejsou ty....nenech si svý malování a psaní a vyjadřování brát.

30.10.2013 10:16:56 | maryshka

děkuji marysh,
budu se snažit :)
jen to občas zamrzí, přitom si nemyslím, že by mě neměli rádi, jen... a občas to zamrzí až moc a ze mě pak padají tyhle výlevy :)
Já je mám totiž stejně pořád ráda, a chci tu být pro ně, ale... ony jsou věci prostě vždycky tak strašně složité :(
Jsem ráda, že mám vás tady na literu, kde se sice neznáme osobně ale stejně nejsme sami :)
děkuji

30.10.2013 10:27:44 | Anjesis

jednou si řekneš- a tak šel čas...

30.10.2013 00:49:57 | zdenka

netřeba vysvětlovat...stačí jít příkladem...nabízet možnosti..třeba tou zahradou plnou neostříhaných stromů...

29.10.2013 10:46:20 | enigman

:D
měla jsem takhle vyhrazený jen malý kousek zahrádky a oni (že se na to prý nemohli dívat) mi ji jednou, když jsem byla pryč, zplanýrovali tak, že jsem se na ni nemohla potom dívat já :-(
moje velice aktivní babička je totiž patologický vorkoholik s podezřením na hyperaktivitu a je jí jedno, jak chtějí věci jiní, nebo kde končí hranice jejího a začínají hranice cizího--- dělá mi to mimochodem každej rok, v kombinaci s tátovým psem mi ten koutek zahrady pravidelně dokonale ničí.
...jo, a to jsem nezmínila, že kvůli jejím uklízecím mániím, kdy mi vše "uklízí" a vyhazuje dle libosti, až nemůžu vůbec nic najít (jsem výtvarník, bordel mi nevadí, ale tohle mě vytáčí), si ten pokoj musím prostě pořád zamykat :(
tady nepomáhá ani příklad, ani vysvětlování, ani pláč... prostě nic :-(

29.10.2013 12:05:59 | Anjesis

myslím že vím co pomůže...rok co rok ten kousek zahrádky rozbordelařit...

29.10.2013 12:55:03 | enigman

když já už na žádné snahy nemám ani sílu :-(
celé měsíce jsem už byla vcelku v pohodě a teď jsem zase na pokraji nervového zhroucení... a oni o tom nemají ani páru... a až se mi to zas nebude dařit vyrovnávat a sesypnu se, zase mi budou jen předhazovat, že jsem nevyrovnaná a psychicky labilní... nebo si budou mezi sebou říkat, že se jen snažím poutat na sebe pozornost...
ono to není tak snadný :-(
... i když vím, že když na to příjde, tak není snadný nic :)

29.10.2013 13:56:51 | Anjesis

nevysvětluj...buď v pohodě...budou překvapeni jak je to snadné...

29.10.2013 18:18:41 | enigman

kéž by :)

29.10.2013 18:48:01 | Anjesis

Původní rodinu si člověk na rozdíl od přátel nevybírá, proto je důležité umět dělat kompromisy. A není nutné vždy řešit s nimi to, co je může zraňovat - trocha taktiky nikdy neuškodí. Nejlépe s rodiči vychází zpravidla ti, co od nich zavčas odejdou - co oči nevidí, srdce nebolí, a při občasných návštěvách není tolik času strkat nos do soukromí, převládá spíš radost nad setkáním a rozdílnost názorů se upozadí. Až se od původní rodiny vzdálíš a budeš mít svůj vlastní vztah či rodinu s tím, koho si sama vybereš, i Tvoje priority nakonec budou jiné a budeš se na vše dívat s větším odstupem a pochopením pro ty, kteří jsou víc ukotveni v tradicích... Vlastně opakuju jinými slovy totéž, co už uvedla Inna...

Líbí se mi, jak ses vypsala ze svých pocitů a nevidím v tom nic "nenormálního" nebo nepřekonatelného, řekl bych, že to může být dost běžná situace tam, kde se lpí ještě hodně na tradicích, přičemž ty se svou nekonformitou z toho logicky vymykáš. Zkus se na to podívat shovívavě trochu jejich očima a třeba si někdy leccos nechat pro sebe - to není pokrytectví, ale ohleduplnost i k nim. Jsi citlivější a vnímavější, proto věci asi prožíváš víc, než druzí - možná by Ti nějaká změna prostředí opravdu neuškodila, aby ses mohla víc nadechnout... ;-)

28.10.2013 21:42:02 | Amonasr

:)
jo, já je na jednu stranu chápu, ale oni mi věci předhazují takovými způsoby...
vím, že máš pravdu, a taky se snažím dělat s nimi kompromisy, jen mě ty jejich zásahy vyčerpávají, a když se náhodou pokusím jinak...
neboj, nehádám se s nimi do krve, obvykle se spíš vždycky stáhnu (a pak trapně vypisuju ve svých bezpředmětných projevech pasivního vzdoru) ...z aktivních vzdorů vycházím vždycky jako ta nejhorší a pak semnou zacházej jako s nesvéprávnou, takže...
jinak, vím, že máš pravdu, ale já... holka co ještě pořád nemá úplně stálý měsíční příjem a ani vyhlídku na to založit v nejbližší době (čti jako během tohoto a možná i několika příštích životů) rodinu vlastní, zase tak moc na vybranou nemá :)

28.10.2013 22:03:21 | Anjesis

Já vím, že víš a že se jen vypisuješ. Však já taky jen tak podotýkám - nemoralizuju, aspoň bych nechtěl, aby to tak vyznívalo ;-)

A propos, i dva už můžou být rodina - to plně stačí k tomu, mít vlatní život ;-)

28.10.2013 22:13:32 | Amonasr

no právě, dva.
Jestli tedy nemáš namysli některou z mých koček, nebo mého potkana... :-P
:)

28.10.2013 22:16:22 | Anjesis

Ale kuš ;-)) I když jak znám svého kocoura, tak to je právoplatný člen rodiny se vším všudy. Rozhodně je mazanější, než já i s přítelem dohromady. Sice hlavní postavení si úplně nevydobyl, ale až ten třetí vzadu jsem jednoznačně já :-D

28.10.2013 22:30:58 | Amonasr

:-D
jj, kočičky jsou fajne... ale s vlastní domácností ti moc nepomůžou :)

29.10.2013 11:56:15 | Anjesis

Naopak, ten můj kocour je perský, takže sice na mazlení hezky plyšový, ale nechápu, jak může vyprodukovat víc chlupů, než kolik sežere potravy. Přitom v rámci dělby práce, na niž jsem byl soustavným psychickým tlakem po několika letech donucen přistoupit, je vysávání a stírání podlahy můj neblahý úděl :-( :-D

29.10.2013 14:06:07 | Amonasr

perský koberec se nedělá z těch kocourů?

30.10.2013 09:38:19 | maryshka

Zajímavá otázka :-D Zkusím si to vygooglovat ;-) Ale jako se z vlny angorských králíků kdysi pletly svetry, tak podobné vlny z perského kocoura už skončilo v koši na pěknou řádku svetrů :-)))

30.10.2013 11:00:51 | Amonasr

:-D vydíš, ty to vyhazuješ, a zatím jsi si s tím už mohl založit pletací fabriku :-D

30.10.2013 11:06:54 | Anjesis

Můžu Ti to začít schovávat, jestli chceš - zrovna se na zimu přesrsťuje, teď toho bude zase požehnaně :-D

30.10.2013 12:02:25 | Amonasr

hmmmmm, ne, asi ne, ale dík :)
já teda sice vyrábím kdeco a z kdečeho, ale upřímně, zrovna v pletení a háčkování jsem úplná lata :)
...ale kdybys to i plet...
:P

30.10.2013 12:06:29 | Anjesis

To se mi ulevilo, že to nemusím skladovat... :-D Jo, to by chtěl každý, přijít rovnou k hotovému - já koneckonců taky :-P

30.10.2013 12:13:18 | Amonasr

lehká pomoc, zhotov, a pak k tomu hotovému přindi... a pak ho pošli mě :D

30.10.2013 12:15:49 | Anjesis

Chytrý nápad, ale na takové triky neskáču. :-P Moje vrozená lenost mě tomu už dávno naučila :-D

30.10.2013 12:41:19 | Amonasr

:-D
ojch, si mi právě vzal vítr z plachet :-(
:D :D :D

30.10.2013 12:44:55 | Anjesis

Omyl, jen jsem odklonil ten nesprávný vítr - popusť stavidla tomu správnému, máš ho v sobě na rozdávání ;-))

30.10.2013 12:48:46 | Amonasr

:)

30.10.2013 12:54:48 | Anjesis

:-D

29.10.2013 14:16:10 | Anjesis

Inu..zcela oddělit, oddělit...pamatuju ten pocit. Řídíci tendence chvílemi ještě přetrvává. Chvílemi jsem v pokušení řídit..trénuju sebe i je...podmíněčně úspěšně. Citát
Neztrácejte čas s vysvětlováním. Lidé stejně slyší jen to, co chtějí slyšet… /Paolo Coelho/
me jistou dobu pěkně štval

28.10.2013 12:06:41 | maryshka

Jsi už dospělá, tak máš možnost se zcela oddělit od původní rodiny a někde úplně jinde si založit tu svou, která tě bude chápat.
Názor na hroby s tebou sdílím. V životě je ale spousta věcí, na které můžu mít svůj osobitý názor, neznamená to ovšem, že nelze žít s jinými, jde spíš o jejich i tvou kvalitu, jestli mi rozumíš.

28.10.2013 10:07:36 | Inna M.

rozumím :)

ono nejde ani tak o jeden názor, jako o to, jak mě vnímají celkově :)

...ale s mým oddělením od rodiny je to trošku složité, a s představou založení rodiny vlastní ještě složitější :-(

ale děkuji, za přečtení i za milá slova :)

28.10.2013 10:17:13 | Anjesis

© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí