Úvaha o minulosti

Anotace: Dekadentně laděná úvaha vycházející ze života...

Čas od času mě přepadne taková podivná nálada, pohybuji se jako stín a své okolí vnímám velice zvláštně. Hledám ztemnělé kouty a tichá místa. Za svitu měsíce a hvězdných můz probouzí se ve mne jiný člověk. Proudí mnou zvláštní energie a jako bych přestal kontrolovat sám sebe bloumám po pokoji a připadá mi jako bych se vznášel. Napadají mne nové myšlenky, přemítám o životě, o minulosti a své myšlenky pak všemožnými způsoby formuluji. Nakonec si sednu na postel zavřu oči, zaposlouchám se do tichých tónů a nechám myšlenky volně běžet …
Ve vzpomínkách se mi začnou vyjevovat obrazy ze života, vše proudí kolem mě, prochází mnou příjemné i nejnepříjemnější pocity jež jsem v životě poznal. Vše šumí a víří . Ze všech stran ke mně proudí roztodivné zvuky. Jako bych se něčeho ze sebe zbavoval a byl stále lehčí a lehčí a stoupal vstříc večerní obloze. Když v tom se něco stane. Svazující pocit, jenž přejde v bezútěšnou myšlenku. Začne mne pohlcovat skličující vzpomínka. Všechna lehkost je ta tam, stále hlubší pocit sklíčenosti proniká mým tělem a zanechává břemeno všude kde se objeví. Snivá noční obloha se mi začíná vzdalovat, propadám se stále hlouběji, stále víc do prázdna, vše hezké zůstává nade mnou. Náhlé ticho rozetne poslední věta: je to snad mojí vinou? Jsem jako šílený, šílený touhou vyprostit se ze spárů minulosti. Marně však vzpínám ruce k nočnímu nebi. Není mi pomoci, ztrácím dech i sílu, vše je ztraceno…
Jsem obklopen černočernou tmou, nemohu dýchat, dusím se a přesto žiji, vnímám vše co je kolem mne. Zde na tomto temném místě mi dělají společnost je výčitky a vzpomínky na tu šíleně krásnou dobu dávno minulou. Před očima se mi odehrává každičká sekunda z oné doby. Nejsem schopen rozpoznat zda vše vidím jasně či ne. Svíravý vnitřní pocit mne pohlcuje a já se i s mou bezmeznou touhou ztrácím a všechen tento hrozný výjev nechávám za sebou. Kéž by tak člověk mohl změnit krutou minulost. Ach jak by bylo teď krásně.
Snad vám to přijde hloupé či směšné, pousmějete se, ale mnou zmítá tento pocit stále. Bezútěšně se pokaždé propadám tmou a když opět přijdu k sobě je mi ještě dlouho úzko a připadám si jak kus ledu. Marně se snažím vyrovnat sám se sebou. A to je možná příčinou všeho…