MŮJ PŘÍTEL

Anotace: Je mi to líto, nechci napsat, že je to naprostý konec, ale na delší dobu nechávám psaní. Moc se omlouvám všem, kteří to četli, ale pokračování (jestli vůbec nějaké) bude až za dýl =o( Tohle je pro všechny lidi, kteří ztratili chuť žít, stejně jako já

(podobnost s jistými žijícími osobami rozhodně není náhodná)
----------------------------------------------------------------
Asi bych začala definicí přátelství: Přítel je člověk, co nezradí, pochopí, porozumí. Je věrný, čestný a pro Tebe to je někdo, komu můžeš důvěřovat, máš ho rád - skoro jako sám sebe, podporuješ ho, když sám ztrácí odvahu, snažíš se ho chápat, věříš ve splnění jeho snů, společně se můžete radovat i plakat...
Tak takový je přítel, ale nedělej si iluze, takový člověk neexistuje. Všichni máme chyby, jenomže přítel je umí respektovat. Ty se o to snažíš, ale copak Tvůj přítel může být sobec, co myslí jen na sebe? Tvé problémy nepatří mezi jeho přední zájmy a aby s tebou náhodou řešil vztahy, nálady, přání a sny? Za co mě máš?! V jeho světě je jen on a nikdo jiný se tam už nevtěsná.
Nabídneš mu ruku a rázem je po ní... nabídneš mu srdce a dostaneš ho zpátky probodnuté dýkou... ukážeš mu svou duši a tajemství... (jen mezi námi: nebylo by lepší zařvat to do světa prostřednictvím médií?). Stále mu dáváš nové šance. Auuu... opět jsi dole, zatímco on se hřeje na výsluní. Copak si už nepamatuje, že jsi to byl Ty, kdo pro něj sem dolů slezl a pomohl mu ven? Tak sakra něco udělej! Neskrývej se za přetvářkou a řekni mu, co Ti vadí!
Zase pláčeš... (po kolikáté už?). Proč? Neříkej mi, že Tě zase neposlouchal, to určitě ne... Jé hele, zvoní Ti mobil. Je to on – TVŮJ PŘÍTEL - třeba se chce omluvit... Třeba, jak neskutečné to slovo je. Ne, on se nechce omluvit, chce jen vědět, jestli s ním půjdeš ven zapařit, protože je doma sám a nudí se. A Ty? Nechce se Ti, ale samozřejmě půjdeš. Přece nebudeš tvrdnout doma! - jak by řekl Tvůj přítel.
Rychle se oblečeš, svou beznaděj ve tváři, kruhy pod očima z nevyspání a samotné oči (rudé od pláče) skryješ pod silnou vrstvou make-upu a už čekáš před jeho domem. Jsi tam včas, nechceš přece, aby se na Tebe zlobil, že?
Vyrážíte ven. Musel jsi sice čekat ještě dvacet dva minut na dešti, ale jako správný přítel snad něco vydržíš, ne? Pochválíš mu tričko i účes a čekáš, jestli si i on všimne, že máš na sobě nové kalhoty... Ne, nevšiml si jich, ale zato mu neujde tři měsíce staré tílko, a hned Ti radí, ať ho vyhodíš, protože jinak vyděsíš všechny děti z ulice...
Trochu se posuneme. Už „paříte“ v jednom pajzlu, který se Tvému příteli zdá naprosto bezva. A večer probíhá stejně nudně jako vždycky. Ty sedíš stranou, popíjíš Kofolu a hlídáš příteli místo, zatímco on to rozjíždí na parketu a vybírá si další oběť pro tento večer. Je Ti líto všech těch odkopnutých, ale musíš podporovat svého přítele, takže se vlastně ani nedivíš, že jednoho nechal kvůli řetízku na krku, druhého kvůli nezajímavému parfému a spousty dalších kvůli podobně závažným věcem...
Jé, koukni na tu osůbku u baru, vypadá sladce =o) ... a jak krásně se na Tebe usmívá. No ne, dokonce se rozhodla jít k Tobě. Večer nakonec neprobíhá tak špatně, jak se zdálo zprvu. Skvěle se bavíš a přítele si všimneš až ve chvíli, kdy se začne dožadovat své židle. Představíš mu svou novou známost a modlíš se, aby se líbila i příteli, protože kdyby Ti ji zhodnotil záporně, bylo by po všem... Dneska máš ale štěstí, je mu sympatická, a to dokonce tak, že se společně odeberou někam ven... Radši ani nemyslíš na to, co tam spolu dělají, protože „to“ by Ti přítel přece neudělal... Jsi naštvaný, ale copak můžeš za to, že s přítelem máš stejný vkus?
Tak a dost! Takhle by to dál nešlo, bojuj přece, nebo z Tebe nakonec bude naprostá troska. Asi ztratíš přítele, ale polož si otázku – byl to opravdu můj přítel? Schválně, podívej se nahoru na pravidla přátelství – splňuje je? Jasně, nehádej se, někde se určitě najde aspoň něco, v čem Ti pomohl a tak, ale zamysli se nad tím trochu... Takhle se přece přítel nechová. Přece by Tě nenechal jenom tak na mostě. Podle něj jsi nemocný a jenom vyhrožuješ. Tak mu to dokaž, že taky jednou něco splníš. Rychle, rozhodni se, SRABE!!!
Už zase stojíš na mostě. (Pokolikáté už?) Láká Tě to, co? Skočit... aspoň jednou... a na kratičký okamžik letět. Teď jsi za sobce Ty, protože chceš opustit tenhle nudný svět a nechat tu ostatní samotné. Ale stáli o Tebe vůbec? Když tu teď jsi sám a nikoho nezajímáš... No tak, vrhni se jednou do něčeho po hlavě a nerozmýšlej pro a proti. Prostě to udělej. Všude okolo jen proudící vzduch... Tak co, poletíš už? Jasně, vím, že se bojíš, ale copak má cenu v tomhle životě pokračovat? Minulost nesmažeš, přítomnost je o ničem a budoucnost si nenaplánuješ.
„Měl jsem tě rád, příteli,“ zašeptáš do telefonu, když se mu konečně dovoláš. Ozve se jen znuděný povzdech, „Po kolikátý už to skáčeš? Sorry, ale děláš to tak často, že už to ani nepočítám.“ Myslím, že tohle by stačilo. Odtáhneš mobil od ucha a stále ještě trvající hovor s bývalým přítelem ukončí pokojné šplouchnutí o vodní hladinu. Tak to by bylo. Nevím, jestli Ti to mám odpočítat, protože nemáš rád, když Tě někdo k něčemu tlačí, ale čím dřív, tím líp, ne?
Jeden nádech, napřáhneš ruce... Tvé nohy opouštějí betonový most a ve tvé tváři je v tu chvíli výraz bezmezné radosti. TY LETÍŠ...
Sice jsi na laně, ale k odpoutání od minulosti to snad stačí. Nemusíš zemřít, aby ses mohl znova narodit...

-řiď se tím, prosím... a příště si líp vyber přítele - Tvoje Vill