Kašpárek a oprátka (závěr)

Moc hezká diskuse se tu rozproudila. Jinak Danieli S. naprosto souhlasím...Já píšu, protože mě to baví a taky mě těší, když se lidi zasmějí nebo si nad mými rodinnými historkami zavzpomínají na ty své. Taky občas píšu smutně...ale krátce. Věci, které mě bolí hodně, o těch se rozepisovat nedovedu a ani nechci. Případný "výkřik do tmy" hodím na papír v pár verších. Je to lepší, než abych s tím prudila své bližní.

27.10.2007 22:14:00 | Aglája

Tak. Toho se nebojí jen nepoučený, nepoučitelný... nebo sebevrah.

23.10.2007 12:46:00 | Aťan

Jo Aťane... přesně... bohužel pro nás. Příliš mi to připomíná poslední léta říše Babylónské, Římské i Čínské... a to, co bylo potom, to si za rámeček nikdo nedal...

23.10.2007 12:39:00 | Daniel S.

Danieli, problém vidím v tom, že i když jsme si toho vědomi, neumíme (nebo nechceme) jinak žít. Stres a vykulené oči bude naše typické poznávací znamení.

23.10.2007 11:01:00 | Aťan

Je zajímavé to srovnat se statistikou bývalého prvorepublikového československa z roku 1931. Necelé čtyři tisíce sebevražd... a byla hospodářská krize... a bylo nás ne deset, ale patnáct milionů...

Co dodat? Není naše společnost nemocná? Kde je problém? To o tolik lidí víc nemá smysl existence? Co jste vy starší udělali špatně, že se vaše děti věší? Co jste udělali špatně vy mladí, že už to vaše rodiče neunesou? Jedna citace od rabi Ben Kahaneho:

Společnost, jejímž smyslem je zisk jednostlivce, ta je odsouzena k zániku. Nejprve zaniká vše, co nepřináší peníze - manželství, děti, dobročinnost, milosrdenství, láska... a pak zanikne i to ostatní...

23.10.2007 10:45:00 | Daniel S.

Trdlo, tak to jsi na té správné straně barikády. :-)

22.10.2007 19:49:00 | Aťan

ehm.... mám ošlklivý dojem, že patřím k té zmíněné skupině sebestředných depresionistů, cosi opiplávají svoje bolístka... ale pomáhá mi se vypsat, prostě jo... pak zase můžu jít a být nehraně veselá a šílená jak se mi zlíbí
a když je mi blbě, prostě se mi fakt nechce psát nic veselýho...

22.10.2007 19:27:00 | Trdlo

:-p jenže já si chci číst tebe...a čekám na pokračování jako Juditin bratr...jsem pozitivně naladěna, Aťánku, a líbí se mi jak umíš být protivnej :-))chudáci děti :-)))

22.10.2007 12:24:00 | no

Tak tak, ony mne... Inu - láska. :-))

22.10.2007 10:27:00 | Aťan

A oni Tebe? :-D

22.10.2007 10:01:00 | Judita

Já mám tu zkušenost, že když se tu pozitivně naladím, nemlátím ani ženu, ani děti. :-))

22.10.2007 09:45:00 | Aťan

Marsé, od jisté doby máme rozdílný literární vkus, nad tím nemusím sáhodlouze přemýšlet, a tady na Literu to není důvod ke sporu. Je tu mnoho autorů, velký výběr, řekl bych.

22.10.2007 08:42:00 | Aťan

Jedno je jisté: Můj pan bratr se dožaduje pokračování Bezdomovce. Avšak já říkám: Nic se nemá uspěchat...

22.10.2007 05:17:00 | Judita

ble ble ble :-)))seš fakt děsnej! Tys mi mohl dávat rady do života, taťko...a já , jen ti sem něco napíšu a už se ježíš...taky píšu blbosti, kraviny, dokážu se smát, ale nedělám si z toho program...tak se nečil, vždyt tě mám pořád ráda...kdybych neměla, tak bych ti to přece nepsala...mysli, ty jeden Aťane!

21.10.2007 23:58:00 | no

Díky, mami... Marsé, dochází tu k typickému verbálnímu nedorozumění a nepochopení. Já nejsem malý kluk a nepotřebuju vodit za ručičku. Nemám problémy ani potíže. Až nastanou, budu je řešit buďto sám, nebo se svými nejbližšími.

21.10.2007 23:32:00 | Aťan

Já ti to přeju, Aťánku...zvyk je druhá přirozenost a když ti to tak vyhovuje, klidně si hraj... neberu nikomu oblíbené hračky :-)

21.10.2007 23:12:00 | no

Marsé, přecenila jsi mne. Jsem jednodušší, kratší a mělčí. A co je největší hanba - už jsem si zvykl. :-)

21.10.2007 22:57:00 | Aťan

ble ble ble... jsem si dovolila , že :-) jsem ti jen napsala, že jsem tě měla raději delšího a hlubšího...snad to pochopíš, když pořád vysedáváš v institutu...

21.10.2007 22:23:00 | no

Liter je virtuální život v malém balení. Někdo ti fandí, jiný ne, někdo ti rozumí, jiný ne, navazují se nová přátelství, na stará se nezapomíná... možná výjimečně. Jak říkám, esence života. :-))

21.10.2007 22:15:00 | Aťan

Chytré - nechytré... Modré stránky mi slouží na odreagování z reality - a věřím, že nejen mně. Kdo si nesáhl kamsi ke dnu nepochopí... ale to je jeho mínus.
A klíďo píďo si tu budu lascivně šaškovat nadále - díky "modrým" přátelstvím se mi daří nevzdat se.
Takže - holky i kluci - DÍKY!

21.10.2007 21:15:00 | Judita

Vlastně jsem chtěla dodat ještě jednu věc. Vyhledávat smích, když je mi zle nemohu vždy, záleží na hloubce deprese. Také kdyby se mě někdo snažil rozesmát násilím a netušil moc o mém svatu, pravděpodobně bych to brala jako nepochopení. To, že si mohu sama dobrovolně přečíst co chci a kdy chci má velký význam, protože to tu pro mě je a já si to přečtu když na to mám. Tohle na literu moc oceňuji a také si cením toho, že je skutečně co číst... Takže Aťane a další, prosím pište.

21.10.2007 16:30:00 | Malé nic

:-) Malé nic, vůbec ses mě nedotkla ...a princeznu jsem měla na mysli všeobecně, nebylo to mířeno na tebe...

...a pro sioraka... ano smíchu není nikdy dost, přesto snad mohu vyjádřit i já svůj názor...mám raději chytrou legraci, jenže chápu, že není možné každý den najít perlu...pak by už nebyly tak drahé ;-)

21.10.2007 16:30:00 | no

Marsenko, já se Tě rozhodně nechtěla dotknout. Vždyť každý má nárok na svůj názor. Jen jsem chtěla důrazněji dát najevo, že pro mě v mém stavu deprese opravdu moc znamená, když se mohu pousmát. No jestli patřím mezi ty co si na smutnou princeznu hrají nebo ne, to je jiná, nebudu se hájit,myslím že by to nemělo cenu a možná ta poznámka ani nepatřila mě... Sahám po všem možném, abych se deprese aktivně zbavovala a jestli mi jedno přečtení nějaké legrácky z kilometru deprese ubere centimetr, tak to považuji za velký úspěch... A jestli jsem se Tě přeci jen nějak dotkla, opravdu se omlouvám.

21.10.2007 16:17:00 | Malé nic

...ale Malé nic, já přece netvrdím, že se neusměju u těch legrácek...jen mi to připadá jako když se lidi dřív dívali na grotesky...jako když se Kokoška snažil rozesmát šíleně smutnou princeznu...tak nějak...myslím, že pokud někdo má opravdovou bolest, takovéto vtípky mu nepomohou...a pokud si někdo na smutnou princeznu jen hraje...no budiž ...Jen prostě Aťanovi píšu svůj názor a myslím, že on ví co mu říkám...

21.10.2007 16:01:00 | no

Máš pravdu v tom, co jsi zde napsal. Sama za sebe mohu říct, že mi už kolikrát pomohlo se z toho šíleného stavu zvaného deprese doslova vyřvat do písmenek a bohovsky se mi ulevilo. A také vyřvávám i protipól, tzn. svou radost. Mám tu autory, které mohu číst v různých citových rozpoloženích, protože cítím, kdy koho potřebuji pro radost, pohlazení, uvědomnění si malicherných problémů, kterými se zabývám apod. A jsou i autoři, píšící nádherně, ale působící na mě přesně jak píšeš, jak pod nohama propadající se rašelina. Musela jsem je, ač nerada přestat číst a chodím k nim, jen když jsem vnitřně hodně silná. Ale tohle dělá asi hodně zdejších literáků. Potřebují ty své emoce ze sebe nějak dostat a bohužel vždy nejde obrátit se na nejbližší okolí.
(roboti říkají RED, tak doufám, že mi nevystavily červenou kartu za faul:-))

21.10.2007 15:49:00 | Lorraine

Marsé, promiň, ale nemůžu souhlasit, záleží na osobním vkusu, mě legrácky dělají radost. Jsou třeba tací, se kterými to nehne, ale i takoví jako já, kterým to maličko pohne koutky úst, když se právě škrábou z hluboké deprese... A věř, že to je prostě v té duševní bolesti strašně moc... A navíc, každému něco řeknou jiná slova a myslím, že Aťan má co předat i těmi krátkými dílky, mě osobně se to moc líbí a věřím že i jiným, když vidím jeho sledovanost, čtenost a bodovanost. :o)

21.10.2007 15:48:00 | Malé nic

Aťane, ruku na srdce...a pomůžou jim ty tvoje "legrácky"? Mně ses víc líbil jako povídkář...ale to už asi víš...teď mám pocit, že ty vtípky jen házíš po jednom a čekáš na chat... Já prostě měla ráda dědu Bohouše...ale kde je mu konec...no nic.... třeba se zase objeví...Málokdo umí několika slovy říci hodně...to už je ale o někom jiném... jinak je to jen takové uklouznutí na banánové šlupce...promiň...

21.10.2007 14:23:00 | no

Díla Pepi Zázraka znám. Jenže právě takové a jiné příběhy o bolesti, umírání, nespravedlivém příkoří na dětech a podobné mi ukazují, že život nemá smysl... Promiň.
Nevím jak jiní depresáci, ale mě rozhodně psaní o svých negativních emocích pomáhá, tahá mě to nahoru. Jde samozřejmě taky o postoj, jestli se v tom chci hrabat a litovat se, nebo se té tíhy zbavit a myslím, že většina píšících depresáků se chce svých trápení zbavovat a setřást je. Pro mě je to druh autoterapie, protože do sepisování emocí se zapojí jiná čast mozku a ta pomůže negativní emoce líp zpracovat a uložit do krabice ,,vyřízeno". Většinou přináší velkou úlevu...
Díky, že jsi tohle téma nakousl.

21.10.2007 14:18:00 | Malé nic

Myslím si, že mnozí to myslí i vážně a mám zato, že také
chtějí, aby se probudilo jejich nevšímavé okolí. Bojím
se tohoto trendu u mladých lidí/žiletky atd/! Proto je
nutné s nimi mluvit! Děkuji Ti, za Pepu Zázraka, to je
protipól - velký boj za život...

21.10.2007 12:06:00 | Bíša

;-))

21.10.2007 11:38:00 | Judita