Coudýskovi - nikdy nezapomenu!!

Anotace: Věnovánu mému 1,5 ročnímu hříbátku, které opustilo tento svět... Proháněj se po nebeských pastvinách bez bolesti...

Byla sobota 18.3.2006, kdy tenhle krásnej malej koníček přišel na svět. Dlouhý nožky s levou zadní ponožkou a na nosánku jen malinkatá šňupka. Veliký uši po mamince a po tatínkovi snad jen hnědá srst, černá hříva a ohon...

Byl to můj šmudla, kterého jsem milovala celým srdcem a nikdy v životě bych nedopustila, aby mu někdo ublížil...

Viděla jsem jeho první nemotorné krůčky, když se snažil dostat k mamině, aby se mohl napít jejího sladkého mlíčka. Jeho oči jiskřily, když dováděl... snad se uměl i smát... a když byl polekaný, hned se utíkal schovat za maminu. Ale protože byl zvědavý, vždycky zanedlouho šel znovu na průzkumy okolí... Rychle se učil novým věcem, ale i lumpárnám, za které ode mě dostal pohroženo, protože kousat se přece nesmí...

Každou chvíli, kterou jsem mohla, jsem byla u něj v boxu nebo ve výběhu... Byl to mazlík, hrozně rád se nechal hřebelcovat a muchlovat... jeho heboučkým čumáčkem mi rád prohledával kapsy, jestli v nich nenajde nějakou dobrotu, ale dobře věděl, že pamlsky se musí dávat s mírou... žádný rozmazlování... i když jeho kukuč mě přeci párkrát dostal...

Vzpomínám si, když jsem ho začala drbat na krku u hřívy - jéé, to bylo žůžo... vždycky mi položil hlavu na rameno a nechal by se takhle drbat snad věčně, za to jsem ho milovala... Kolik jsem mu jen dala pusinek... a když ležel v boxu, šla jsem si k němu sednou a on mi pak položil jeho hlavičku do klína... na tyhle chvíle nikdy nezapomenu...

Dny ubíhaly a Coudýsek byl každý týden větší a silnější... Když začal chodit s ostatními koňmi do výběhu, chtěl si pořád jen hrát a dovádět, hrozně rád se předváděl, jak umí už vyhazovat a rychle běhat a házet hlavou sem a tam... bylo to hrozně legrační... Ale po zábavě trochu učení... Jako každý koník i Coudýsek se musel naučit dávat nožky a hezky stát, abychom mu mohli vyčistit kopýtka. Jeho rovnováha nebyla ještě nic moc, ale Pavla se přeci jako opěrka hodí, hezky podepřít záď a šup, jedna nožka se už může zvednout... Nejdřív z toho byl vykulený a vystrašený, cože se mu to děje, ale když zjistil, že to nic není, nebolí to a ještě pak dostane dobroučkou odměnu, nechal si říct.

Vzpomínám si, když začala růst šťavnatá travička, jak si na ní Coudy pochutnával a vždycky, když jsme se šli s nim a s Centrálkou projít, to byl štěstím bez sebe... vždycky se někde zakousl a nechtěl jít dál, ale jakmile zjistil, že jsme s Centrálkou daleko, rozeběhl se jako ďáblík a upaloval za námi. To byly nálety... někdy jsem myslela, že to nevybere a vrazí v plný rychlosti do mě... Ale na tohle si dával pozor a přesně věděl, kdy má kam uskočit, aby mě nesrazil...

Léto uběhlo jako voda a blížila se zima a první vločky... To Coudýsek ještě moc neznal. Když se narodil, už moc sněhu nepadalo. A teď, když jsem ho pouštěla ven a padala vločka za vločkou, se zájmem je chvíli pozoroval, cože to vůbec je? Jedna za druhou mu dopadaly na jeho tělo a hlavičku, ale co se to neděje, když zjistil, že ho vločky zebou na čumáčku... moc se mu to nelíbilo. Začal pohazovat hlavou a vztekat se... rozdováděl se tak, že za chvíli běhal po výběhu jako splašenej, rozdováděl i ostatní koně, kteří se k němu přidali a dováděli... A pak, když byla zmrzlá i zem, jejda, to se mu podsmekávala kopýtka... levá přední nožka doleva, pravá zadní doprava, další nožka sklouzla za levou přední a jen tak tak, že to stačil vybalancovat, vždycky jsme se tomu hrozně smáli...

Dny plynuly dál a nastal den, kdy Coudýskovi byl 1 rok, to jsem mu přinesla pár dobrůtek, aby z těch narozenin taky něco měl, ač netušil, za co si takový dobroučký dárky zasloužil...

Každou chvíli jsem byla u něj v boxu a hřebelcovala ho a muchlovala se s ním. A když jsem ho šla vybírat, aby měl čistej box, nikdy mě to nechtěl nechat dodělat. Pořád mi ožužlával vidle, šťouchal do mě a žadonil, abych se mu věnovala. A i když práce nebyla ještě hotová, pokaždé jsem se u něj zdržela tak dlouho, jak jen to šlo…

Když jsem někdy přijela ke koním se špatnou a smutnou náladou, když mi doma nic nevycházelo, kamarádi se na mě vyprdli a ve škole to bylo taky na nic, pokaždé jsem zalezla ke Codymu do boxu. Všechno jsem mu řekla, vypovídala jsem se tam... a i když mi nedokázal odpovědět, věděla jsem, že mi rozumí, že chápe, jak mi je. Sedla jsem si k němu do slámy a on ke mně sklonil hlavičku a žďuchnul do mě, jako by mi říkal, neboj, to bude dobrý, všechno se spraví... a mně bylo hned líp... Řekla jsem si... jo, vždyť on tě má rád, on ti rozumí a tohle mě vždycky podrželo a všechny starosti jsem hodila za hlavu. Říkala jsem mu, kolik ho toho chci ještě naučit, jak se těším, až ho budu obsedat a učit pod sedlem, až ho budu moc vylonžovat. Povídala jsem mu, jak se mu budou přitloukat první podkovy, jak se bude učit skákat... že si na něj ušetřím peníze, až budu vydělávat, a že si ho chci koupit... Kolik toho spolu ještě prožijeme... ale pak se stalo něco, co bych si v životě nepřipustila... 1.listopadu měl Coudýsek koliku, dozvěděla jsem se to až třetí den od holek, ale řekly mi taky, že už je to dobrý... Ke koním jsem pak jela za týden v pátek a v sobotu... ale Coudýskovi nebylo pořád dobře. Ptala jsem se Kačky, co mu je a ona mi řekla, že neví, ale že si myslí, jestli není nastydlej, protože se nemůže pořádně vyčůrat ani vykakat a nechce moc žrát... V sobotu jsem se s ním byla projít, dvakrát. Ťapat se mu moc nechtělo, ale projít se musel... Myslela jsem, že to trošku pomohlo, protože když jsme přišli, tak se malinko vyčůral a vykakal... Ale když jsem seděla u něj v boxu, viděla jsem na jeho očích bolest... jako by brečel... než jsem odjížděla, pomazlila jsem se s ním a dala mu asi milion pusinek...

V sobotu večer se stala taková zvláštní věc, chtěla jsem si smazat smsku, ale omylem jsem je smazala všechny, nebylo by na tom nic zvláštního, ale měla jsem tam uloženou zprávu od Kačky z 18.3.2006, kdy mi napsala: máme kluka, velikéj a krásnej. Na tuhle smsku jsem dávala pozor, abych jí nesmazala a teď, když jsem si to uvědomila, že jsem jí smazala se všema ostatníma, hrklo ve mně. Celou noc mi to vrtalo v hlavě a v neděli, druhej den, jsem psala Kačce na e-mail, jak se Coudýsek má... celý odpoledne jsem měla e-mail otevřenej a čekala na zprávu... ale když mi přišla a já si četla už první větu, celá jsem se rozklepala a pak už jen ze mě vyhrkly slzy... nemohla jsem tomu uvěřit... nechtěla jsem tomu věřit...
... Dneska je čtvrtek a já jsem ještě ani jednu noc pořádně nespala, byla to rána, jako nečekaný nůž vražený do zad... Pořád dokola si opakuji, proč zrovna můj šmudla... nedostanu odpověď, ale vím, že bolet to jen tak nepřestane...

Coudýsek se teď už určitě prohání po věčných nebeských pastvinách a nic ho už nebolí... ale v mým srdíčku zůstane navždycky. Žádnej jinej koník mi ho nikdy nenahradí, protože on byl jako moje miminko a teď, když odešel, odešla i půlka mýho srdíčka...
Coudýsku, stýská se mi po tobě a nikdy na tebe nezapomenu, byl jsi pro mě tím nejcennějším na světě...