Můj nejlepší kamarád

Anotace: A život bez přátelství s ním nemá smysl! :-)

Přestože tohoto kluka znám už celá dlouhá léta, musím přiznat, že se mi ještě nepodařilo tak úplně proniknout do tajů jeho citlivé duše. Už na základce, někdy ve třetí třídě, jsem poznala, že Honza bude asi má spřízněná duše. Měla jsem a mám mnoho přátel mezi chlapci i děvčaty a spousta z mých přátelství se táhne od nejranějšího dětství, jen málo z nich ale přetrvává tak silně jako přátelství s Jendou. Všichni jsme se totiž časem změnili, z některých mých kamarádek, které jsem učila v první třídě přelézat plot, se staly namyšlené fiflenky, a kluci, kteří se mnou lezli na starou vrbu a vyráběli píšťalky z větví, jsou teď nagelovaní frajírci, prohánějící každou sukni. Jen málo těchto přátel, a Honza mezi nimi, se změnili jen minimálně; jasně že v šestnácti letech nebudou stavět tunely z písku:-), a to oceňuju.
Přátelství s Honzou je na zážitky opravdu bohaté. Fascinuje mě jeho šílená fantazie, s níž v sedmé třídě strhl celou svou třídu do hry na římské impérium. Kromě fantazie mě dojímá i to, že slzy u něj nejsou výjimečným dějem, ale přestože někdy pláče, není zženštilý, naopak, narozdíl od jedné z mých bývalých lásek se mě dokáže pořádně zastat, pokouší-li se mě někdo provokovat. Je to vždycky Honza, kdo mi půjčí mikinu, když je mi zima, kdo mě svými kecy potěší, když mi není hej a s kým se dají podnikat nemožná dobrodružství, třeba i hon na duchy:-) S nikým jiným bych se asi neocitala na nádraží s knihou Tajný deník Marie Antoinetty, ze kterého jsme si navzájem předčítali na laviččce na nádraží a hltali každé písmenko, a nikdo by nebyl tak střelený, aby jako my dva podstoupil štreku z centra města až na samý okraj, kde bydlíme, a během chůze se učil ze slovníku polské fráze a slovíčka. A kdo jiný by mi doporučoval historické i jiné romány v knihovně a naopak? A taky, kdo jiný by mi s tím nákladem knih pomáhal domů, ačkoliv by sám táhl nejméně dvě nadité tašky?
Honzova povaha je na mé chápání poměrně komplikovaná. Občas se zmítá mezi depresí a euforií, deprese mu pomáhám zmírňovat a euforie prožívám s ním. S Honzou se mi nikdy nestalo, že by byl ke mně neupřímný, stejně tak, jako dokáže ocenit mé přednosti, jak fyzické, tak povahové, umí taky dost tvrdě zkritizovat, což sice může být i nepříjemné, ale nikomu to nevadí, jelikož jeho ostré soudy zabrání třeba situaci, že někam přijdete naprosto nevhodně oblečení, učesaní, nebo ve společnosti povyprávíte úplně nevhodný vtip nebo historku.
I když se náš hudební vkus dost liší, hitovky od Cyndi Lauper, Annie Lennox a písničky z pohádek či filmů můžeme oba, a protože rádi zpíváme a navzdory tomu postrádáme jakýkoli hudební sluch, může zbloudilý chodec zaslechnout naše vytí v lesích mezi Havířovem a Orlovou, nebo u Orlovského jezírka. Ne nadarmo se říká, že v těch místech po setmění straší ... :-D
Svoje koncerty totiž zahajujeme zásadně, když už je tma, neboť je to strašidelnější a napínavější, hlavně když si v přestávkách mezi písničkami vyprávíme povídky například o psu Baskervillském, upírech nebo vlkodlacích. To bychom pak bez mptrojky strachy ani nedošli domů!:-)
A to ani nepočítám, kolikrát jsme se vzájemně tahali z malérů. Stalo se, že jsem se vzteky neudržela, a už v pozdních hodinách seběhla o patro níž, ztropit křik sousedovi, který se o Jendovi nelichotivě vyjadřoval a stalo se, že mě Honza za mými zády omlouval mému tehdejšímu příteli, že na něj opravdu nemusí žárlit. Podobných drobných i vážnějších pomocí bylo hodně, už třeba to, že se mnou šel tančit ploužák na školní diskotéce, jen abych nestála sama v rohu jak tele.
Myslím, že jen ten, kdo má podobně ideálního kamaráda jako já, pochopí, že přátelství je víc než láska.