Mater Urbium vzpomínková

Anotace: mírně přepracovaný text komentáře k jedné ispirativní, nesmírně krásné a poetické ódě na Caput Regni..

Najednou jsem zase zpátky ...
Stojím na Kulaťáku a rozhlížím se. Tohle náměstí, slujíc Vítězné, jsem měl vždycky docela rád. Fascinovalo mě, kolik ulic z něj vede. Kudy dnes? Každá mě láká jinou vzpomínkou. Vezmem to nejklasičtěji, Dejvickou. Na konci přeběhnu rušnou silnici, popojdu ještě kousek a už jsem v jiným světě. Toulám se na baštách. Sv. Ludmily, sv. Jiří, sv. Tomáše. Je tu krásně. Nedivím se, že tu chtěl svýho času bydlet Klaus. V obecním šest plus jedna za dotovaný nájemný. Nakonec z toho sešlo, i přesto, že to bylo v dobách jeho největší slávy a i já jsem tehdy podlehl jeho charismatu, tahle kulišárna mu neprošla. Ale co, vem ho čert, nebudu si kazit procházku vzpomínkami zrovna na něho. Co ten nám toho nabulíkoval... A jsem na Letné. Prej tady má stát nějakej novej fotbalovej megastadion. Jako by nestačil ten sparťanskej naproti, prej potřebujeme Náááárodní stadion. By mě zajímalo na co. Nejsme Brazílie, aby tady chodilo na fotbal 100 tisíc lidí, ligová návštěvnost je prachmizerná a kvůlivá těm pár mezistátním zápasům? Prej ve státě nejsou prachy... asi jak na co. A podle lobbystické síly. A tu kopálisti mají, vždyť jaký se tam točej prachy, to člověku zůstává rozum stát. Co už. Vedle pak má stát ta chobotnice. No nevím, mně osobně se moc nelíbí, ale otřískat prachy na knihovnu s unikátním a superrychlým systémem vyhledávání knížek, to mi žíly nerve. Naopak. Klementinum je sice úžasné, ale s provozem NK to bylo zoufalý. Raděj jsem chodil do městské knihovny. Ale to jsem se ocitl nějak daleko. Teď sedím na šutru a koukám dolů na starý město. I soudruhu generalissimovi se ten pohled musel líbit. Toho naštěstí už nepamatuju, ale kyvadlo, kyvadlo bylo dobrý! Taky pamatuju, jak nás tady bylo na třičtvrtě milionu. Příšerně mě tehdy omrzaly ruce, ale ta vzpomínka je velice hřejivá. Není sice dnes všechno až tak akorát, ale vzdychat po starých pořádcích může jen cvok. No nic, jdem dál. Seběhnu dolů a přemýšlím, kudy dál. Nakonec se vydám po nábřeží a řeku přejdu až po Štefánikovým mostě. Pak se hned vnořím do uliček Řásnovky. Přemýšlím, jestli si Foglar vypůjčil ten název zrovna tady. Je pravda, že zdejší uličky inspiraci nabízejí plnými hrstmi. Na jeho knížkách jsem vyrostl. Měl jsem to štěstí, že jsme nejen tyhle knížky doma měli. Měl jsem vůbec štěstí, že mě formoval duch skautingu a starých dobrých konzervativních hodnot. Docenit to dokážu až dnes.
Haštalská, Kozí, ... proplétám se uličkami a vyhýbám se rušným širokým ulicím. Ale úplně vyhnout se jim nedá. Minimálně musím přeběhnout Pařížskou, abych se dostal na Josefov. Židovský město je jedno z nejmagičtějších míst Prahy. Zastavím se u každé synagogy a na mysli mi vyvstávají různé obrazy.
Čas letí, kam teď? Vzpomínky na mě křičí zpoza každého druhého rohu. A lákají... sem pojď, vzpomínáš, jak tehdy... Ano, na všechno si vzpomínám. A jedna každá jste, moje krásné vzpomínky, šípem, který se mi bolestně vetkne do duše... Kdybych měl všechna ta místa znovu projít, nestačil by mi ani měsíc, o smutku teskné duše nemluvě. Už to musím zkrátit. Projdu Klementinem, když už jsem si na něj dneska vzpomněl, na Křižovnický náměstí a přes Karlův most. Později jsem tudy už moc nechodil. Ve dne v noci tu není kouska klidu, samý davy lidí. Vzpomínám, když jsme si na most chodili večer poslechnout písničkáře. A cestou potkávali hnusný žlutobílý volhy kluků z pátý bé. No, jsem skutečně rád, že jsou ty zlé doby pryč, nicméně kamsi zmizela i ta atmosféra. Dnes už nezažijete, abyste byli sami na Karlově mostě... Rychle ho přejdu, i to je celkem problém. Hned za řekou seběhnu dolů, k Lužickému semináři, a najednou je klid. Hned za rohem nejfrekventovanějších turistických tras vládne nádherný provinční klídek. Turista jen semo tamo, spíš zbloudilý. Lužický seminář, to je symbol tisícileté sounáležitosti Čech s Lužicí. Prakticky každý, kdo v lužickosrbském národě kdy něco znamenal, studoval ve zdejším semináři. Zrušen byl až ve třicátých letech dvacátého století, kdy studium v semináři zakázali Lužickým Srbům nacisté. Dnes už o Lužici málokdo ví, i to, že jazykově je to nejpříbuznější národ. Mě historie vždycky zajímala, takže má Lužický seminář pro mě osobní kouzlo. A dýchají na mě z něj staré dobré časy časy jednoty zemí koruny České.
Ještě zapadnu na chvilku do Vojanových sadů. Sedím, kochám se a snažím se moc nepřemýšlet. Ale realita se neodbytně připomíná. Už to vezmu přímo na krtka na Malostranskou. Malostranská. Když byly kdysi vystavený korunovační klenoty, vystál jsem si frontu od metra až na Hrad. Ráno ozdobila můj Index příjemná konstanta z Pathobiochemky, takže ta několikahodinová fronta mi ani nepřišla. Bylo zajímavý pozorovat lidi, nemuset chvíli myslet na školu, vlastně to byla relaxace korunovaná korunovačními klenoty. Pěkná vzpomínka na báječné časy.
Tak pro dnešek vycházky stačilo, i když nebyla moc dlouhá. To se pamatuju, jak jsem se jednou vydal pěšky z Dejvické až na Budějárnu...