Posedlost

Anotace: Posedlost těmi podivíny. Trochu dlouhé, trochu nudné.

Někteří lidé mě prostě nepřestanou fascinovat ani přes zdrcující zkušenostmi s nimi. Jakási neviditelná síla mě k nim přitahuje a zároveň v mém nitru vyvolává pocit, že "je mou křesťanskou povinností se jim vyhnout." Ač nerada škatulkuju lidi do skupin, podvědomě to dost často dělám, a v této přihrádce patří první příčka někomu, kdo se už nějaký ten rok tváří jako přítel. Kdysi i teď se setkáváme spíš zázrakem, každý máme své působiště jinde a jsou to nepochopitelné souhry náhod, co nás čas od času svedou na stejnou cestu.
Pavel. Obyčejné jméno pro neobyčejného chlapce. Ani Honza, Pavlův nejbližší přítel, nedokáže po patnácti letech přátelství definovat Pavlovu povahu. Většinou své nejisté soudy shrne slovy "divný". Já osobně nemůžu tvrdit, že Pavla znám dobře. Lépe bych to vystihla slovy, že ho vlastně neznám vůbec.
Za každé situace si nechává chladnou nepropustnou masku, která zabraňuje člověku asoň jen trošičku nahlédnout do jeho komplikované duše. A to i ve chvílích, kdy žertuje. Jeho občas kruté, ale za všech okolností vtipné poznámky občas budí dojem, že je jejich autor nevyslovil jen tak pro nic za nic. Jako by přesně věděl, kdy jeho slova zraní, kdy pobaví a kdy vyvolají vlnu úžasu a okamžik nevěřícně otevřených úst všech přítomných. Zkrátka, vše má vypočítané na okamžitý efekt, jak zní hláška z jednoho filmu.
V létě po návratu z dovolené jsem se po dvouleté známosti rozešla s přítelem, a přestože jsem po tomto incidentu ani zdaleka nepáchla zoufalstvím, začalo mi chybět takové to "milenecké" objetí, na které jsem byla téměř denně zvyklá, tudíž mě zaujaly zvěsti o Pavlovi. S tím jsme se v té době setkali poprvé po půl roce a mě se doneslo od spolehlivých zdrojů, že za tu dobu se z něj stala "kurva", jak se neobratně ale vcelku přesně vyjádřil Honza. Kamarádky mě varovaly, že to fakticky zkouší na každou. Nevím, jestli milý Pavlík zahlédl jiskérku v mých očích, každopádně ještě ten večer jsem si vyměnili pár SMS a domluvili se na venek.
Na naší procházce mě díky informovanosti ani nerozhodilo, že po půlhodince zapáleného debatování jsem se octla na Pavlově klíně s jazykem zapleteným do jeho. Už v ten okamžik mi v šoku došlo, že se právě líbám s jedním z přátel a moje i jeho chování mi přišlo nepochopitelné a absurdní. A stejně jsem to nechala tak. Drby, jež o něm kolovaly, nesly zrnko pravdy, ke mně se choval s oblbující něhou, pochopením, s neúnavnou jemností. Krom několikahodinových hovorů o hudbě, filmu i lidech jsme trávili čas takto na té pověstné lavičce v lese ještě jednou za tu dobu, co jsme spolu "chodili". Uvozovky jsou na místě, neboť nikdo nemůže nazvat čtyřdenní vztah jako vztah. Rozchod byl jako procitnutí. Myslím, že to, co jsem k němu během těch čtyř dní začala cítít, nebyla zamilovanost. Jen jsem si připadala úplně jako hladovějící dítě, kterému z rukou vytrhli suchou kůrku chleba.
Další odporná souhra náhod zapříčinila, že o dva dny později jsme skončili v časných ranních hodinách líbajíc se na Honzově gauči. Z obou stran nevysvětlitelný zkrat, i když Pavel to tehdy vysvětloval slovy, že neodolá mým rtům. Moje chabá výmluva bylo pudové jednání, snažila jsem se sebrat aspoň drobeček pomyslné chlebové kůrky.
Prostě Pavel. I přes jeho někdy odpuzující chování je to jednoduše můj kamarád a i tak nechápu, jaká magická síla mě k němu táhne. Přepadne mě často chvilka, kdy doslovně toužím ho potkat, ale jakmile jej zahlédnu na protějším chodníku, schovávám se za nejbližší keř. Neboj, on nekouše. Vím, ale asi proto, že kromě našeho krátkého románku jsem nikdy neměla příležitost zůstat s ním sama, mám z něj trochu strach. S ostatními přáteli jsem třeba občas někam vyšla jednotlivě, jen s Pavlem ne... a taky bych se toho bála. Děsí mě jeho chladné, neproniknutelné oči, v nichž to chvilkama vesele jiskří a hned, když si ty jiskérky někdo uvědomí, zase čiší chladem, studí. Výraz očí - nečitelný. Pořád ta samá, ledová, neproniknutelná maska, kterou přede mnou odložil jen během krátkého vztahu.
Nedávno jsme se opět setkali, hromadně, v chumlu. Jako obvykle jsme se tu a tam trochu provokovali, příležitostně se v něm cosi hnulo a mluvil se mnou normálně. A tak je to pořád. Ale kdo se má v takových lidech vyznat, to nevím ...