Prostě je mi na nic

Anotace: je tak ubohé o tom psát, doufám, že to ani nikdo číst nebude, píšu to jenom abych to trochu "vypsal"

Ach jak mě jen ta prázdnota sžírá, je to přesně jako kdybych to, co jsem měl ve hrudníku někam vložil a už to nemohu dostat zpátky. Jsem tak unavený, spánek je nyní takový nepříjemný, je ho tak málo. Dneska jsem se probudil v noci celý zpocený z vážně dost hnusného snu, který byl dost nechutný a zároveň děsivý. Psychicky i fyzicky jsem nějak úplně na dně. Pořád se třesu a mám neustále takový divný sucho v ústech, hlava mě bolí, nevím ani jestli nejsem v nějakém snu i nyní, docela mi to tak přijde. Dnes jsem tě zase zahlédl jen na dva krátké okamžiky. Mám tě pořád plnou hlavu, třeba když se v noci probudím, a já se teď budím dost často, nebo během dne… dnes pochybuji, že by uplynula hodina, kdy bych na tebe byl schopný nepomyslet, a hlavně taky večer, předtím než „usnu“. Já vím uplynulo jen několik dní od tý chvíle, kdy jsem přislíbil, že se ti budu vyhýbat, abys mohla být šťastnější, jsou pro mě jako roky. Přijde mi, že každým takovým dnem jsem o rok starší. Opět jsem nad tím vším přemýšlel, o tom, že jsi mě opustila a pořád vím, že jsi udělala správné rozhodnutí, snad ti tak je skutečně lépe. Bohužel se ale za to proklínám, že jsem tě tak hloupě ztratil a nejen sebe ale asi i všechno ostatní, jen tebe nedokážu proklít, jediný, co bych ti mohl znovu říct je, že jsem si myslel, že po tom všem co jsme prožili a jak jsme byli daleko nedokážeš odejít jen tak, skoro beze slova a zničit tak všechny tvoje sliby vůči mě. Ale já vím, že tohle jsi udělala, protože jsi byla naplněna nenávistí, která ti hodně zaslepila úsudek, chápu to, a nic to nemění na tom, že tvoje rozhodnutí bylo oprávněné a správné a že ti snad do budoucna přinese i nějaké to štěstí.