Škola

Anotace: Školní úvaha na téma: "Co mi škola dala a nedala? Jaká bych byla učitelka? Co škola a mí kamarádi?"

Otázky, na které se dá odpovědět tak jednoduše a přitom hrozně složitě. Škola mi dala hodně. A především teda učitelé. Naučili mě číst, psát, počítat, poznávat věci, zvířata a lidi okolo sebe, nahlédnout do historie… Ale stačí to? Je to veškerá příprava do života? Ano, ve škole jsem se sice učila a učím jednat s lidmi, rozumím si se spolužáky a podobně. Je to všechno? Ve škole jsem se toho naučila hodně, ale ne všechno, co do života potřebuji.
Velká budova, v ní učitelé a žáci… Ale to nestačí. Život chystá různé překážky, se kterými nám nikdo neporadí, nikdo nás nedokáže na ně připravit, nikdo nás na ně neupozorní… Škola je jistě užitečná, ale s mnoha věcmi a situacemi si neporadí.
Mockrát jsem přemýšlela nad tím, proč musíme ve škole trávit tolik času, tolik let. Proč se učit tolik věcí? Úplně by přece stačilo naučit se písmenka, ovládání kalkulačky a základní světové strany. Pak bychom si přečetli návody a příručky ke všemu a třeba i pochopili. Pět tříd, první stupeň základní školy. To je přece dost na to, abychom se těchhle pár základních blbostí naučili. Nebo ne? No, dejme tomu… Tak pět let by bylo povinných a zbytek, tedy druhý stupeň základní školy jen pro ty, kteří by si přáli dále se vzdělávat. Myslím, že by vůbec nebylo špatné to takhle udělat. Vždyť – co je povinné, není oblíbené. Většinou, jisté výjimky by se jistě našly. Proto bych řekla, že pokus by se ze školy udělala nepovinná záležitost, bavila by více dětí a mladých, než teď. Sice neustále říkám, že mě škola nebaví, nechci tam chodit a určitě nejsem jediná, ale kdybych si mohla vybrat, jestli budu do školy chodit či ne, určitě bych šla. A takových jako já by se našlo určitě mnoho.
Připravuje nás škola na budoucí povolání? Určitě ano, ale ne zas tak úplně. Přece jenom popelář nepotřebuje vědět, jaké chemikálie použije k výrobě chlóru, učitelku v mateřské škole nemusí zajímat, kdo v české zemi vládl na počátku 14. století a podobně. Já chci být učitelkou v mateřské škole a asi proto mě dějepis nezajímá?. Učit na základce by bylo asi nad moje síly. Nedokázala bych uklidňovat, hlídat a navíc ještě vyučovat to stádo šílených žáků. Jako učitelka bych nejspíš vůbec neuspěla, už tak se divím, že bych chtěla a jednou snad i mohla učit malé děti ve školce.
Jedna z nejdůležitějších věci ve škole je i rozumět si s kamarády a spolužáky. Už jsem na třetí základní škole, prostřídala jsem čtyři různé třídy. První stupeň školy jsem dojížděla do nedaleké vesnice, druhý stupeň jsem nastoupila do blízkého městečka, poté, na začátku sedmé třídy, jsme se přestěhovali a já nastoupila na novou školu, do nové třídy. A protože ani tam jsem jaksi nepatřila, dostala jsem se až do mé nynější třídy. A opravdu musím uznat, že z těch všech tříd, co jsem prošla, nejlepší. Hodná paní učitelka, kamarádští spolužáci… Neměnila bych. I když praví přátelé na mě čekají někde úplně jinde, bez spolužáků by nebyl život tak veselý. Každý z nás by si určitě vzpomněl na tolik vtipných situací, že by skoro vydaly knihu.
Škola dává i bere, dokáže potěšit i rozveselit, ale někdy člověka dovede do situací, kterým by se nejraději vyhnul. Škola prostě je a pořád bude, vždy k ní budou patřit učitelé, spolužáci, známky, výchovné koncerty a podobné akce stejně jako k vidličce patří nůž, ke stolu židle a do moře voda.