Život bez skejtů a ,,dram en bejs"

Anotace: ne nejsem mimozemšťan:) i když...

Často, když jdu po venku po ulici a pozoruji svět kolem sebe, mívám nutkání srovnávat se s ostatními vrstevníky.Výsledek mých pozorování je přitom téměř vždy stejný. Na konec totiž stejně pokaždé konstatuji, že se do tohoto světa vlastně vůbec nehodím, a samotná má existence zde je nejspíš jedním velkým omylem.Ať už jde o oblečení, chování či snad životní postoj, zcela vystupuji z řady a zapadnout do davu stává se čím dál větším problémem.
Začněme u oblečení:
Nosím obyčejné džíny, jejichž rozkrok nekončí kdesi mezi koleny, a půlky my nelezou ven kdykoliv se ukloním.Na rozdíl od mých spolužaček, které při sebemenším ohnutí hrdě ukazují světu 90% celého svého pozadí, aby se pak mohly ladným způsobem zase narovnat zpátky, teatrálním pohybem povytáhnout kalhoty do pasu a s hraným znechucením zařvat nejlépe na celé kolo:,,Ty vole, už mi z těch kalhot zase leze prdel.“
Dostanu-li se k výše položeným částím oblečení – tedy k mikinám, tričkům a košilím, opět spatřuji řadu rozdílů.Necítím totiž jakoukoliv potřebu dávat svému okolí najevo, že mou nejoblíbenější kytičkou je marihuana – tudíž nenosím její obrázky všude po těle, stejně tak by jste zřejmě nenašli na mém ošacení žádné věty typu ,, fuck the school“ a dokonce ani ,,stylové“ lebky se zkříženými hnáty mně nijak neoslnily.
Na nohách nosím obyčejné čínské tenisky s barevnými tkaničkami a něco jako skejty bych si nejspíš v životě neobula, už jen proto, že při prvních třech rychlých krocích mého ranního sprintu do školy bych si nejspíš rozbila hubu.
Popojeďme ale k mluvě a chování:
Popravdě, nesnáším, když někdo plive na zem, a proto to sama nedělám.Docela se mi tudíž zvedá žaludek, když cestou do školy kličkuji mezi plivanci, úhledně naskládanými na chodník a snažím se, do některého z nich nešlápnout.Stejně tak vyžvíkanou žvejku obvykle nelepím na židli, stůl, zábradlí, sloupy, ale zcela nudně a neoriginálně je prostě hážu do koše. Protože jsem hrdá na svůj rodný jazyk, snažím se mluvit alespoň trochu spisovně, s přáteli se nezdravím slovy : ,,Čest ty pi…“ ,,Zdar vole“, nevkládám za každé slovo ,,yeah“, neřvu cool slogany jako ,,Hej Negas, wot ár jů důink hír, yeah?“ a znám mnohem více slovních druhů než mí vrstevníci, kteří si bohatě vystačí se slovesy posrat, nasrat, vysrat či přídavnými jmény posraný, nasraný a zasraný.
A co můj životní postoj?
Kupodivu, chodím do školy kvůli sobě, ne kvůli rodičům.Nemívám pocit, že všechno je na hovno.Nehádám se s rodiči, s učiteli, důchodci, ani s jinými ,, rádoby autoritami“. Neposlouchám D´n´B (nebo jak se to vůbec píše :D), a tanec, který spočívá v postávání uprostřed parketu ( nejlépe s cigárem v hubě) a kývání hlavou, silně připomínající drůběž při sypání zrní, pro mě prostě postrádá smysl.

Divte se nebo ne, i přes to všechno žiju. A dá se říci, že vlastně spokojeně.Možná jsem jenom jakási podivná anomálie, hříčka přírody, genetickej omyl.A nebo možná, jsem tu správě. Možná to tak má být, a jsem prostě jen živoucí důkaz toho, že žít se dá i bez skejtů, jointů a plivání na zem.