Velmi krátké úvahy (18.)

Vždycky mě hrozně potěší, když blízko mne zazní kytara. Dřív jsem jezdíval na taková soustředění, kam jeden můj kamarád vždy přivezl klasickou westernovku, večer se začalo pít a pak i hrát. Neodcházel jsem, dokud kytara nezahrála svůj poslední akord.

Jak už to tak bývá, přátelé se mění, jedni odchází sami, jiné jste nuceni opustit a místo nich se objevují noví. Mně takhle ze života zmizela kytara a s ní ty nádherné večery, kdy ruka přejíždí po strunách a udává večeru rytmus.

Chybělo mi to tak moc, že jsem se jednoho dne rozhodl naučit na kytaru hrát. Půjčil jsem si nejdřív jednu od dědy, chvíli zkoušel hrát akordy podle knížek „Já písnička“ a byl jsem šťastný, jako malý kluk, když se mi podařilo přehmátnout z C na D.

Už je to třetí rok a s delšími nebo kratšími pauzami se učím stále. Nejsem na tom o moc líp než na začátku. Měl jsem období, kdy jsem dokázal chodit s kytarou všude možně a kde se mi líbilo, tam jsem se posadil do trávy a prostě hrál. Brnkal, co mě napadlo, vesele, i smutně, a bylo mi nádherně. I přesto, že na mě kolemjdoucí koukali jako na blázna.

Hrávám především, co mi přijde na mysl. Skládám akordy tak, jak mě napadnou.

Někdy k sobě jdou, jindy ne.

A pak mi došlo, že je to stejné jako s lidmi. Někdy, ať byste se třeba na hlavu stavěli, budou vedle sebe znít hrozně. Ale jen do té doby, než k nim dáte akord jiný.

A co vaše akordy? Už jste je našli?

Pokud ještě ne, přeji vám, aby se tak stalo co nejrychleji. Je fajn, když vám to v životě "zní".