Pro chvíle nejtěžší

Anotace: v těch a nejen v nich

V nejtěžších chvílích nás láska a cit, nebo soucit druhých nepodrží. Nepomůže nám. Když nad námi někdo zapláče, je to pramálo. To nás v nejtěžších chvílích jenom jakoby nadnese a v zápětí důsledkem toho padáme do bezedné nicoty, smutku a beznaděje. Láska a pomoc, či dobrodiní druhých nás nespasí, nepomůže nám, a co více, ještě nám přihorší. V nejtěžších chvílích musí člověk zůstat sám, a nečekat pomocnou ruku. Musí trpět a trpělivě čekat. Je mu to souzeno jeho vlastní povahou, toho že je ve světě. Kdyby ve světě nebyl, nemusel by v nejtěžších chvílích svého života marně čekat pomocnou ruku, která je stejně nastrčená a jenom ukázková, umělá, jako ta ruka která nám podána nebyla. Když se nám někdo snaží pomoci, nelze to myslet jako projev soucitu a společné bolesti, smutku, nebo úzkosti. Je to projev toho, že se musí jako pomocník spolupodílet na tom, aby nám pomohl, aby si mohl říci, „pomohl jsem“, udělal jsem to. To je stejně prohnilé jako když druhého necháte vyplácat v blátě. Na světě jsme sami. Samotná existence, svobodná, spoutaná svobodou a světem kolem. Nemůže nám být pomoci, protože není možné za někoho sdílet. Sdílet život, sdílet potravu, vzduch, myšlenky, činy, přátelé, okolí, vše. Nemůžeme se nechat zastoupit „zaskočit za nás“, když bychom raději nebyli. Svět má tu velkou a komplikovanou trhlinu, kterou uniká vše podstatné. Totiž zbavit své svobody nelze, ale zároveň je nám tak sympatická, blízká, a rádi bychom s ní pobývali, kdyby nebyla zradou a zločinem na nás samotných.
A proto říkám, že nám není z pochopitelných důvodů pomoci. Nelze přeložit vše na druhého. Druhý se nemůže i při sebelepší vůli a chtění vcítit do nás a potažmo i my do něj. Žijeme si svůj život, každý trochu jinačí, v podstatě všechny stejným způsobem smutné. To, že jsme svůj život nechtěli, jsme se vystavili světu, jeho odporu, jeho nesvobodě a nepochopení. Jsme odkázáni na svou samotu, svůj trpěný úděl, který není jakkoli melancholický, je pouhým odrazem situace, do které se člověk svým životem, a pobytem ve světě zapisuje do matriky svého života. Trpět a snášet rány a nastavovat tvář možnostem svobody je člověku dáno. Musí se s tím zvláštním přístupem vyrovnat. Problémem doposud zůstává, jak se v nejtěžších chvílích vyrovnat se svou lidskou a bytostně lidskou existencí. Člověku nezbývá než hledat východiska svého života, svojí nepodmíněné a nahodilé existence ve vyšším základu života. Neznamená, se obracet na druhé s pomocí, neboť jak jsem se již zmínil, pomoc je jenom určitou samolibou přetvářkou uvnitř světa. Tváří se jako pomocník na našem vezdejším zevlování životem, ale sama pomoc je tak bezmocná, až je pomoc přítěží. Ale, vyšší základ života je základ duchovní a duševní. V duši a duchovnu může člověk hledat útěchu. Velké myšlenky, slavné a grandiózní sentence jsou vetkány do knih a jiných nám dostupných zdrojů jako léčivé a energii poskytující pramínky a zdroje.
Úzkost člověka, o které se teď hodlám vyjádřit není v tomhle smyslu nějak konkrétní. Člověk se s ní rodí. Ba co více, člověk je pomocníkem a pomáhá si a druhým v úzkosti, přičemž sama úzkost pomoc nepotřebuje. Úzkost a smutek v životě člověka jsou schopné obejít se bez pomoci, neboť pomoc je vždy poplatná tomu, komu se tím má napomoci, nebo jakkoli vypomoci. Proto tomu, komu se dostalo pomoci, a je mu pomáháno, je třeba tuto pomoc odejmout. Není to z jakékoli trýznivší situace, ale z důvodu hlubšího. Člověk pomoc nemůže hledat ve druhých, kteří ho nepochopí, neporozumí mu, i přes sebevětší a sebelepší a rádoby usluhující pomoci. Člověk člověku není s to porozumět. Brání mu v tom snaha mu porozumět. Kdyby se totiž tolik rozumně nesnažil vypomoci druhému, pochopil by v čem tkví samotný problém problému. Svou sílu má každý v sobě, nosí si jí jako určitou lahvičku, či pilulku, která ho v posledku uchrání od nejhlubší bezmoci, úzkosti, smutku a neřkuli beznaději. Tou je člověku rozumná víra, to znamená rozum plus víra a cit. Rozum dokáže některé bezprostřední charakteristiky člověka a všeho ostatního pochopit, porozumět jim, víra se omezí na určitou potenciální sílu, možnost a schopnost vymanit se z charakteristik člověka, které mu nejsou dány na věčnost, nýbrž jsou variabilně dynamické a proměnné. To, co nás sužovalo a co jsme pokládali za bezprostřední ohnisko naší situace je rozumem pochopitelné. Víra pomůže překlenout stádium návratu k silné charakteristice člověka a tou je jeho volba. Přejde do stádia nové volby a dostane se do situace, která bude mít rostoucí charakter, nebude již zatížena prvotní bezvýchodnou situací. Nastane nová volba svobody a toho co jsme sami nechtěli. A tak to půjde cyklicky dále a dále. Důležitou roli a nikoli vedlejší zde hraje právě ona víra. Bez té by celá koncepce člověka ve světě nastražené pomoci, naděje a zlepšení byla pouhou výplní. Tam, kde rozum ztratil svou suverénní jistotu pohybu ve světě, je třeba rozum podpořit a podepřít berličkou víry, která dopomůže překlenout období intelektuálního úpadku, bezmoci rozumu a znovu zavede rozum na stoupající dráhu jeho samotného rozvoje a vývoje.

Víra nesmí hrát první housle, je to zřejmé již z povahy člověka, který se uchýlil do světa. Víra musí trpně čekat na svou úlohu, na zvolání a zásah, kdy musí být připravena resuscitovat rozum a navrátit jej do míst kam patří. Kdyby se totiž víra dostala na místo rozumu a zaujala jeho výsostnou pozici, stal by se celý život kolotočem podlých a nanejvýš zesměšnivších groteskních ironií. Člověk by stále věřil, že bude lépe, že se vymaní ze svého rozvrhu, a tím by se neustále vznášel a rostl do výše bludů a omylů a tím by nezdravě rostlo jeho sebevědomí. Maličký exkurs. Všimněme si, že kdokoli hovoří o víře jako primárním způsobu života, je až drze arogantní, pokora které se mu má dostávat přirozeně a nenuceně je zástěrou jeho povýšení a nutnosti hrát hru na spasitele těch „bídáků“, „nuzáků“ a „lůzrů“. Zároveň je až úsměvné, jak nevinné jsou tváře těch, kterým jde „pěna od huby“ kdykoli se snaží pomáhat a jak směle zakrývají svou výstřední povýšenost nad ostatní. Tito lidé nejsou žádnými trpiteli, smilovavší se nad ubohými hříšníky, kteří s těžkou námahou si nesou svůj úděl toho, že žijí. Jsou to drzí a vypočítaví egocentrici, kteří svou otevřenou a zjevnou lásku v srdcích těch druhým mění v nenávist, zášť a odpor. Je to v podstatě marast, hnus, bláto a špína. To vše je zabalené do slov o nádheře a překrásných idealitách víry jako takové. Člověk tak nejenom že je srážen onou „nastrčenou“ pokorou, ba co více, je odzbrojován tím, že se má se svou vírou vznášet k nebeské bráně, ale přitom je mu kladena jeho existence jako přítěž, jako hřích, kterým se kdosi, kdo je mimo něj samotného, provinil. Svoboda je tedy hříchem za který se má vykoupit. A tak stále dokola. Půjde si popovídat o své svobodě a tím se mu má dostat povznesení (minimálně to mravní a útěšné na jeho duši). Ve skutečnosti neroste jeho vlastní rozum a smysl pro pochopení celé situace, nýbrž je to popud pro růst sebevědomí toho druhého, toho kdo pomáhá. Proto jsem pokládal za důležité o tomto promluvit, aby bylo jasné, proč je můj postoj k pomáhajícímu jaký jest.

Tedy pomáhající, místo aby sám sebe srážel do hlubin nejslizštějších blat a nánosů špíny a tam se snažil pomáhat, se tím sám léčí a povznáší na duši a duchu a pomáhané nechává v hlubině jejich lidské existenční bezmoci. Za pozoru hodnou připomínku, kterou považuji rovněž za neméně důležitou je poukaz na pomáhající profese a jejich přístup k bezmoci. Ať si náš blízký začne hrát na „vrbu“, která u jezera slýchá již od věčnosti nářky plačících panen, nebo ne, je nutné v tom vidět možnost, jak hledat složité odpovědi na své doposud nevyřčené otázky a problémy. Taková jezerní, či „rybniční vrba“ je příkladem trpělivé a vyčkávající pomahačky, která si vede pečlivé záznamy a v případě své bezmoci vyloví z análů metodické pokyny z praxe ostatních, jak zakročit. Tím ale nechává většinu potácejících se bezmocných a úzkostných existencí ve stadiu lidské bezmoci.

Víra, to vyčkávání na svou příležitost a trpělivé snášení ran a bezmoci, které na nás páchá naše svoboda a lidská existence je rafinovaným ústupkem od lidské racionality. Racionalita a schopnost bojovat, tedy zaujímat etické principy existence, či pokořit existenci člověka hlubokou úvahou je silnějším motivem. Proto je nutné držet víru na uzdě a vodítku stažené přísným rozumem. Jinak by samotná víra mohla přerůst v naznačenou svévoli a egocentrismus a růst až do nebeských výšin. Rovněž ovšem i rozum musí dostat svou dávku „injekční“ aplikace životabudiče přímo do centra krevního řečiště, pokud je ve stavu téměř klinické smrti.
Je dobré v této úvaze, spíše než nástin a postup vidět určitou možnost k zamyšlení. Nějaká úzkostná a sebe srážející melancholie je stejně bezvýznamná, jako určité spoléhání se na náš rozum. Je třeba ve víře, rozumu a citu vidět možnosti, jak jeden druhého posiluje, ale také střeží před možným vzkypěním jednoho, nebo druhého, či třetího elementu.

Život, existence, by bez lásky, citu a smyslu pro určitou krásu zůstaly velmi omezené. Umění, malířství, architektura, divadlo, film, hudba, příroda, zvířata, člověk, a další bezpočet odvětví zastupují člověku určitý rozměr jeho života. Bez umění v nejomezenějším smyslu by život nebyl myslitelný, ale k umění je třeba přizvat rozum, aby se pokusil umění porozumět. Musíme něco vědět a pak správně pochopíme daný záměr autora, i když leckdy se dnes člověk setkává s neporozuměním, často v hudbě, umění, atd. Pokud náš smysl pro cit (chcete-li umění) rozšíříme o rozum (tedy intelekt) a završíme to v určité doufání, víru, nebo naději, máme připravenou, uklizenou a vyčištěnou cestu pro uchopení našeho života. Porozuměli jsme světu, přírodě a myšlení, či záměru a to je nám garantem spokojeného života. Jistěže nás může potkat v našem „zevlingu“ životem něco nečekaného, ale připravenost na cokoliv by měla být vyšší, čím více budeme usilovat o posílení citu, rozumu a víry.

Ještě jsem nepojednal o citu, tedy v krátkosti. Cit nám, jak se někteří domnívají, může pomoci v nesnázi a naší vlastní hluboké lidské krizi existence. Dnes se již i na plátky různých bulvárních deníků a čtiva prosazují různé motivy k „terapii krize existence umění“. Hyppoterapie, canisterapie, skupinová malířská trapie, hudební a dramatická terapie a různé druhy jiných přístupů. Pochopitelně, že je toho více, to je zlomek toho, na co jsem si v souvislosti s uměním a terapií duše vzpomněl při promýšlení. Každopádně, přerostlo-li by umění do roviny nekontrolovatelného rozmachu, docházelo by u lidí k problémům v jiných odvětvích. Zřejmě je třeba se držet zásady: „Ničehož příliš“. Umění vnáší harmonii a sou-lad do života, ale svým způsobem zjemňuje duši a ta pak jako taková by z pochopitelných důvodů nemohla čelit ostrým střetům s lidskou existencí. Náraz na člověka umění, jakkoli to vypadá fantaskně, rozkolísá a odstaví jej na vedlejší kolej. Umění by mělo být v postavení souřadném s vírou. Rozum by měl být racionální řadič veškerých operací, operátorem všech lidských procesů, byť jsou spojeny s lidskou existencí. S tou, která je plna všech úzkostí, smutků, bolestí, atd.