Konec...... přezto ich weis nicht......

Anotace: Vlastně ani nevím, co mě to zase napadá za naprosté blbosti.... No,je mi 13 tak to prosím pochopte jako pitomý kecy pubertální holky. Kraťoučká úvaha.....

Čas od času se bavím jen tím, že se procházím po parku. Zvláště na podzim jsou ty pocity obzvláště silné. Někdo by jim možná mohl říkat deprese, apatie..... Takových názvů existuje hodně. Ale žádný odborný název nepojmenuje ten stav správně. Je to ponurá doba. Ale přezto něčím uchvacuje. Ty listy... jak padají pomalu... Hučící vítr... Já tomu říkám cítění pro smrt.... Často mě v takových chvílích zamrazí v zádech, a já mě napdá : ,, K čemu je vlastně život? " Proč se dívám na svět právě těmahle očima? Dokázala bych si představit... Náhle kolem mě prochází něaká paní. Paní středního věku. Nese si deštník, a kolem krku má zavěšenou tlustou šálu. Kdyby se má osoba narodila v jiné době a jiném čase, mohla bych se dívat na svět očima té paní?? A bylo by to vůbec možné? Existovala bych já, jestliže by mě mí rodiče nesplodili?? Je to podivné. Cítím jak si vítr hraje s mými vlasy. Dýchám. Dýchám, a v hlavě se mi honí spousty myšlenek. Tohle jsem já. Jsem jen jediný člověk z milionu lidí na Zemi. Ale jen já cítím to, co cítí mé tělo. Proč mé myšlenky náleží zrovna hlavě třináctileté dívky? Jakto, že znám jen své myšlenky? Jsem součástí davu, a přitom samostatná část. Základní tvar těla mají všichni lidé na světě stejný. Všichni lidé mají ústa, oči, uši, nos a mysl. V čem je tedy rozdíl mezi mým já a těmi ostatními?........ Nechci znát odpověď...... Mám pocit že to vím. Někde uvnitř. V duši nebo v srdci... Procházím kolem laviček. Je jich tam hodně. Všechny vypadají stejně sešle a smutně. Ale já vím, že je na nich napsáno spousty vyznání lásky nebo nadávek. Každá lavička je originální. V pozadí se tyčí panelový dům. Můj domov. Dnes se ale nedívám ke vchodovým dveřím, nýbrž na střechu toho domu. Představuji si sama sebe, jak stojím na kraji terasy, a dívám se dolů. Náhle se z vlastní vůle nakláním, a pozadu volným pádem svištím k zemi. Proklepu vlasy, abych tyhle myšlenky zahnala. Mohl by je někdo slyšet. Třebá támhle ten děda na jedné z laviček. Jak můžu vědět, že neumí číst myšlenky? Jdu dál, ale toho pocitu se nemůžu zbavit. Kdyby na to přišlo, dokázala bych skočit?? Měla bych sílu vrhnout se z toho domu? Najedou se mi zdá, že sama sebe vůbec neznám. Ale ano, určitě bych si dokázala zvolit konec. Přezto... Ich weis nicht ( Já nevím )Ale dostala bych odpověď na svou otázku... Proto se nebojí smrti. Neusiluji o ni, ale ani se nebojím. Je to normální? Není. Vím to, ale nehodlám s tím nic dělat...