KoleM a DokolA

KoleM a DokolA

Anotace: ...za všechno může vítr...

Procházím se. Je teplo. Teplo?- spíš hic! Jsem ráda, že mám na sobě sukni a tílko, jinak bych v tomhle počasí jen těžko přežila. Přemýšlím o tom, že se zajdu podívat na koupák, studená voda je přesně to, co teď potřebuju. Potkávám pár- staršího muže s ženou na vozíčku v reflexních vestách. Neunikli pohledům žádného z kolemjdoucích. ,,Chudáci", říkám si, když si všimnu, kam všichni lidi civí. Procházím dál, vyhledávám stín a užívám si toho, že je velké - ač v tuto chvíli téměř nesnesitelné - horko, protože i to je lepší než zima, kterou nesnáším.

Slyším, jak venku fouká silný vítr. Sedím ve třídě, obklopují mě moji spolužáci, kteří se snaží o cosi, čemu říkají přemýšlení. Všichni tak zaujati výukou. Chvíli je sleduji, než mi dojde, že bych se k nim nejspíš měla přidat. Snažím se zahnat nostalgické myšlenky.
Zvoní.
A hned potom znovu, krátce. Školník ještě zvonek neopravil. Nechápu, jak se tomu můžeme už týden smát.
Loučím se s přáteli a odcházím pryč ze školy. Otvírám těžké, jistě hodně staré, hlavní dveře našeho gymplu, do tváře mě švihne silný vítr. Je mi jasné, že než dojdu k doktorce, budu mít obličej celý červený zimou. Potkávám lidi v bundách. Pevně svírají rukávy, aby byli co nejlépe izolovaní. Já jdu v mikině a závidím jim, že nebyli tak hloupí jako já a podívali se ven z okna, jaké je tam počasí. Jdu rychle, kopu do hromádek listí, aniž by mě napadlo, jakou s tím měl kdo práci. Vlastně nepřemýšlím o ničem. Koukám do skel aut. Nejspíš už jen tak ze zvyku.
U doktorky jsem díky počasí opravdu rychle. Sleduji malé dítě, které se sotva valí po chodbě, díky silné vrstvé oblečení. S trochu debilním úsměvem ve tváři vcházím do ordinace. Později se výraz mění na velice zklamaný, s nímž ordinaci opouštím.
Vracím se do školy, i když jen na chvíli. Tentokrát si všímám věcí okolo. Možná až moc. Mému pohledu nemůže uniknout zářivá oranžová reflexní vesta. Pár, který jsem potkala v létě. Opět u kontejnerů. Lidi okolo nich chodí velkým obloukem. Přemýšlím, jestli je mám litovat, pomoct jim nebo se prostě jen přidat k ostatním. Zahledím se na invalidní vozík. Paní, která tam dříve sedávala, je nyní nahrazena věcmi, které už lidi v domácnostech nepotřebovali. Pocítila jsem úzkost, ač tu paní pouze potkávám. Snad ani její obličej neznám. Teda, neznala jsem.
Jsem jako všichni okolo. Zapár minut si už na ni jistě ani nevzpomenu, jen si chvilku budu hrát na to, jak jsem citlivá. Možná mě jen zaujala symbolika s větrem, možná se snažím ospravedlnit to, že jsem jim nepomohla.
Jasně, za všechno může vítr.
To ten vítr. Ten ji odvál.
Autor Jesus, 20.10.2008
Přečteno 221x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 | Facebook, Twitter