Poslední nádech

Anotace: Taková povídková úvaha...

Poslední nádech…
Poslední výdech…
A to je konec?

Myslím, že na tohle nikdo ze živých nedokáže odpovědět. Prý se smrtí všechno končí, ale to ví jen oni… Ti, kteří leží v hrobě, v urně, či si užívají doteku hlíny a trávy na loučce.
Ano. Ti mrtví.
Možná bychom si rádi odpověděli na otázky, co je pak… Ale nikomu mrtvému se ještě nepodařilo vrátit na svět, aby nám o tom povyprávěl.
A živí se do těchto marných pokusů asi také jen tak dobrovolně nepustí.

Dívka běží parkem, za ní jsou slyšet zrychlující kroky.
Klap. Klap. Klap.

Je tohle její konec?
Smrt?
Snad jeden úder a bude to rychlé a zjistí, co je „to“ za pocit zemřít. Slast? Bolest? Nebo nic? Nebo všechno dohromady. Či snad poblázněné pocity, že ani nevíte, co se děje.

Kroky se blíží. Už cítí pach potu a alkoholu muže za ní.
Chce vykřiknout, ale zvuk ji uvízne kdesi v hloubi plic.
Ticho.
Němý výkřik do temné chladné noci.
Černá postava vystoupí z mlhy a dívka srazí na zem.
A pak… Nic.

Další promarněná šance zjistit, co to smrt je. Kde tedy pátrat?

Vlk vyje na měsíc a vdáli mu odpovídají jeho druzi.
Už utíká za nimi ze své dnešní osamělé pouti.
Náhle uslyší šramot v křoví. Postaví se na všechny čtyři, hřeb naježen, tesáky vystrčeny a hřmotné vrčení z úst se dere.
Nepřítel? Bude boj?
Bude krev?
Cítí kdesi v žaludku nutkání utéct, bojí se, protože cítí velkou smečku kolem sebe.
Smrt?
Vše se odehrálo tak rychle.
Jeden výpad, rychlá obrana. Druhý a třetí vlk útočí. Jeden kousanec do protivníka, jeden kousanec do jeho krku.
Životodárná tekutina se řine ven.
Bolest. Tma.
A dál? Kdo ví…

Pátráme snad špatně? Asi ano.
Možná bychom měli nahlédnout do náboženství, ale proč se obracet k něčemu, čemu nevěříme? Obracet se k něčemu, co nám slibuje posmrtný život, jen abychom ukonejšili strach, který v nás probouzí vnitřní hlas?!

Ležím v hlíně, dotýkám se trávy, hraji si se mnou vzduch. Je to tak svobodné. Jsem prach, kdysi jsem býval člověkem, ale teď jsem prach.
Nic víc.
Jaký jsem byl? To nevím, já existuji až teď, člověk zemřel.

Tak že by tohle byla odpověď na všechny otázky?
Člověk –> nic –> prach.
Nic = smrt?
Jednoduchý matematický příklad?
Člověk -> smrt -> prach.

Ozývá se smutný chorál a pohřební průvod vyprovází mrtvé tělo k jeho novému domovu – skvostné hrobce zlatem zdobené.
Všichni v černých šatech rudé květiny pokládají dubovou rakev. Slzy po tváři jim stékají.
Je prostě konec. Už nebude nic.
Zemřel.

Proč hledáme otázky na věci, které nám stejnou až do jejich nastání zůstanou nejasné. Tak vzdálené. Tak cizí.
Však ona smrt jednou přijde, ale teď… teď si užívejme vůně hlíny svým nosem, osvěžujme se letním vánkem. Radujme se z kapek deště a dávejme pozor – oheň pálí, sic je to dobrý přítel.
Smrt je mezi námi, ale nevyhledávejme ji.
Smrt není nic pro živé.

Smrt se nás netýká. Protože dokud žijeme, smrt není. A když přijde, nejsme už my.

Epikúros