Marnost nad marnost

Anotace: Předem se omlouvám za snad až zbytečný a přehnaný beznadějný tón, kterým tohle vyzní. Večer už bych to takhle asi nenapsala (a možná by bylo lepší), ale tohle je právě teď a tady. Klidně mě za to kopněte někam, já bych to nejradši udělala taky...

Znáte taky ten pocit, že cokoliv uděláte, je k ničemu? Že celá vaše dlouhodobá práce je zničená, doslova zdupaná do země, kvůli pár drobným chybám, které se vám přihodily v posledních dvou týdnech?
Když se o něco dlouho snažíte, děláte pro to všechno, obětujete a podřídíte tomu prakticky veškerý svůj čas, zájmy a činnosti, když jste téměř otroky nějakého svého přání, když chodíte spát ve tři ráno a vstáváte v půl šestý, když je vám mizerně a víte, že vás toho pořád ještě spousta čeká a přeci jste pořád ochotni a schopni dojít až na pokraj svých sil, vydat ze sebe všechno a přeci ještě malinko navíc, protože kdesi před sebou vidíte tu možnost svého splněného snu a ta naděje, že se třeba dočkáte, vás žene dál neuvěřitelnou silou a vždycky díky ní v sobě najdete ještě trochu možností a odhodlání jít dál, protože... když něčemu tolik obětujete, když se pro něco tolik snažíte, musíte přeci být nakonec odměněni... Jenže pak uklouznete, uděláte někde chybu. Chyby dělá každý, jenže zrovna vy nesmíte, protože vy na to nemáte právo. Vy jste přeci měli vždycky všechno nejméně na sto procent, tak proč teď najednou ne? Ne, vám se chyba neodpouští. Budete za ni pykat a tvrdě platit. Ten kdo má pak na chvíli váš osud v rukou, vám to totiž nemilosrdně spočte a odsoudí vás k nezdaru, nebo vám alespoň hodí klacek pod nohy. Kdyby jenom klacek, ale to ne, pro vás je tam pořádná kláda a hned za ní dvoumetrová zeď a za ní čeká spousta balvanů, které se na vás povalí...
Ne, vy jste nesměli udělat chybu. A pokud jste udělali, máte smůlu. Všechna vaše práce a úsilí přijde vniveč. Možná to ten druhý myslel dobře, možná se vás snažil jenom postrčit k větší snaze...Heh, větší snaha. Jde to vůbec? Ví ten člověk vůbec, kolik úsilí tím svým “laskavým postrčením“ zmařil? Prý to máte k dobru napříště.... Jenže příště už to bude k ničemu. Příště už to nebude nikoho zajímat...
A ostatní? Jen se rozhlédněte. Ti, kteří nemají sny, nechtějí nic dokázat, nechtějí nic udělat proto, aby byli lepší, tak právě ti vám hořkost nastalé situace, pachuť zklamání, přejí a jen je utvrzuje v tom, že jejich způsob života je správný. Proč? Protože je nikdo za jejich chyby nepotrestal. U nich jsou normální, od nich nikdo nic nečeká, nemají koho zklamat a nikdo jim úsilí nepoplive, protože žádné nevyvíjejí. A vy? Vy můžete jít se svou snahou a svými sny někam, protože nikoho nezajímají a nikdo vám pomocnou ruku nepodá.
Znáte tenhle pocit? Jestli ano, zajímalo by mě, co s ním děláte. Protože já se právě cítím pod psa. Plány mi tak nějak úplně zmizely, takřka se zhroutily jako domeček z karet, rozplynuly se jako by byly jen mlhavým proužkem kouře nad sfouknutou svíčkou. A mně zůstává jen jediná otázka...
Co mám sakra dělat dál, když to všechno bylo zbytečný?
A tak tu sedím před počítačovou obrazovkou, slzy v očích, utahané tóny v uších, smutek v duši a výsměšné, tohle všechno mi přející, pohledy ostatních v zádech...