Švejkování

Anotace: jak to slovo nemám rád...

Rád bych psal veselé fejetony. O maličkostech. O obyčejných věcech. Pokud možno neobyčejně. Avšak díky okolnostem z venku, zejména našemu předsednictví evropské unii, jsem protentokát zvolil jiné téma. Ještě než jsme jako stát stanuli v čele evropy, téměř každý z mého okolí tvrdil - to zas bude ostuda. Já, v dobré víře, všem oponoval s nadějí, že to nutně nemusí být fiasko, které všichni očekávají. S vědomím, že na nějaké hodnocení je ještě brzo, mám už dnes několik bodů, ke kterým je co napsat. Ono už samotné heslo: "Evropě to osladíme" mi nepřišlo jako nejlepší nápad. Byla to věta uchopitelná z tolika stran, což by bylo úžasné, jen jsme ho bohužel chytli za ten konec nejhorší. Malý slovanský národ teď celé evropě ukáže, a pěkně vám to osladí, třeba zrovna za ten Mnichov 1938. A za všechny křivdy málem od středověku, jak jsem se přesvědčil na jedné internetové diskusi poté, co v nějakém německém plátku vyšla kritika našeho předsednictví. Zarazilo mě, kolik z těch dob zůstalo nenávisti. Na to jsme experti. Zpívat písně a kreslit posměšné obrázky. V bezpečí domova. Ale když je potřeba dát někomu přes držku, koukáme raději jinam. Když je potřeba říct nahlas komunismus je svinstvo, zamumláme to jako Dušek v Pupendu, téměr neslyšitelně. Naposledy kdy jsme to evropě osladili, bylo období husitských válek, to se nás bála skoro celá evropa a kdejaký mocipán se hrozil dne, kdy mu cepem na dveře zaklepou čeští bratří. Polo-loupežný charakter husitů nechme stranou. To by bylo na jiný článek. Tenkrát jsme se nebáli, jenže nějak se během těch následujících staletí vytratila hrdost národa, jen ty písně zůstaly. Někde se to začalo kazit. Dnes všichni říkají, že jsme národ švejků. Už to samotné slovo je mi odporné. Co je nejhorší, že na to postupem času začínáme být hrdí. Proč jsme se ztotožnili zrovna s touto postavou? A tím se dostávám k entropě. Kontorverní dílo. Recese. Já říkám dílo, které mělo vzniknout. Ale jinde a za jiných podmínek. Jako stát jsme jen potvrdili známý fakt, že nedokážeme ohlídat jednu jedinou zakázku. Davidovi Černému těžko něco vytknout, napálil všechny, perfektně a lepší reklamu si nemohl přát. Tečka. Neumíme si vládnout. V tom je to. Nechci být pesimista. Snažím se hledat lepší zítřky. Vidím v nás obrovský potenciál. Potenciál který jsme se naučili ignorovat. Jsme destruktivní k sobě i k okolí. A je to špatně. Ukazuje se, že čekat na nějaké spasení z hory Blaníku nemá cenu, je potřeba vzít věci do svých rukou. Musíme tento trend zastavit. Odříznout zdravou část od té prohnilé a k tomu potřebujeme chytré a spravedlivé lidi v čele. Chytré, nikoliv vychytralé. Takové, kteří nebudou vykřikovat líbivá hesla bezplatné zdravotnictví, chleba a rum pro každého a nebudou tančit podlo toho jak dav píská, protože dav je hloupý. To zklamání trvá už moc dlouho. Místo rozvahy, vize, stanovení reálných cílů a především profesionální práce zbrklost a fušerství, ruku v ruce s korupcí. Raději poskočím dál, začíná se mi dělat zle, a dalo by se takto pokračovat další stovky stran. Je nutné dodržet rozumnou stopáž a já mám stále co říct. Zoufale potřebujeme, aby se nám tu rodili noví Tomášové Masarykové, Milady Horákové, Františkové Fajtlové... pomozme tomu. Švejků už tu máme dost. Čtěte dětem. Vyprávějte jim příběhy. O sobě. O rodičích. O své zemi. O tom co je správné a co není. O planetě. Vzdělávejte je. Předejte jim lásku k vlasti, pokud ve vás po těch letech ještě zbyla. Rozvíjejte jejich charakter. Jednou z nich budou prezidenti, úředníci, zedníci, umělci... a jací budou záleží na vás. Jednou to budou oni, kteří budou tvořit ústavu této země, zákony i městské vyhlášky. Potřebujeme příklady hodné následování. Na všech funkcích a ve všech oborech. Není život příjemnější, když úředník ví, že je placen z vašich daní a podlo toho se k vám chová, když i paní u pokladny si s vámi zavtipkuje? Když vám dům postaví zedník, který dělá svoji práci poctivě? Demokracie může být spravedlivá, jen musí být správně nastavená. Tu naší jsme si za ty roky znásilnili. Myslím tím zejména od roku 1948 do současnosti. Přišel jsi o práci? Stát ti pomůže. Nechceš pracovat ale žít z dávek a přídavků... ? Hledej si jiný domov, zde nic nedostaneš! Takhle by to mělo fungovat. Četl jsem tu na literu prima článek o Janu Palachovi, kde autor v závěru vznesl otázku, stál náš národ za takovou oběť? Dlouho jsem o tom přemýšlel, a odpovídám nestál. Nestál a ani nestojí. V současnosti ne. Ale jednou by mohl. Jen je potřeba plivnout do dlaní, nebrat prosím doslovně, a zůčastnit se této proměny ohnutých páteří. Každý jak můžete. Pište články. Kreslete plakáty. Debatujte. Přesvědčujte ostatní. Ale jen toto nestačí. Po zimě vemte lopatu do ruky. Ukliďte zahradu. Sploďte dceru nebo syna. Zasaďte strom. Začněte pěkně od začátku. U sebe. U svých blízkých. U svého města. Třeba i ta naše zem jednou bude lepší. Jen prosím neříkejte, že s tím nic nezmůžete, protože takto se z místa nepohneme.