Jak chutná život

Anotace: jedno moje školní dílko

Jak chutná život? Na tuto otázku určitě neexistuje jednotný názor. Myslím, že já na ni nebudu schopna zcela objektivně odpovědět, protože ve svém věku se teprve učím procházet tou nejtěžší školou – školou života. Později se jistě této své mladické naivitě zasměji, ale i tak se pokusím otázku zodpovědět.
První chutí života je dětství. Tato část chutná asi nejsladčeji. K našemu dětství patří většina našich nejkrásnějších vzpomínek. Vše máme nachystáno doslova před nosem a my se o nic nemusíme starat a můžeme si jen užívat těch báječných chvil.
Poté následuje chuť mládí. Ta obsahuje nejrozmanitější chutě, ať už chuť první zamilovanosti a lásky, nebo třeba chuť zklamání, bolesti a smutku, která ji často doprovází. I když si to někdo nemusí myslet, chuť mládí patří mezi ty nejdůležitější. Je pravda, že štěstí a lásku provází na každém kroku bolest, slzy, možná zrada, ale i to je naší součástí. Vše má v životě svůj význam. Možná ho ale pochopíme až za několik let. Řekněme si upřímně, bavilo by nás žít dokonalý život jenom v samých superlativech, prožívat pouze období štěstí a žít v ráji? Myslím, že dlouho ne. Nebýt zahořklých chutí našeho života, nedokázali bychom náležitě ocenit ty chutě sladké, krásné a hlavně výjimečné.
Dospělostí nás začne provázet chuť neznalosti. Opouštíme rodiče, školu, některé přátele, možná i rodné město, a vrháme se do skutečného života. V mládí se na ni každý těšil, ale málokdo z nás si uvědomil, kolik to nese zodpovědnosti. Už nás rodiče všude nepovedou za ručičku, jsme odkázáni sami na sebe, a je jen na nás, jak se s tím dokážeme poprat.
Chuť stáří. Pod touto chutí mě okamžitě napadne jeden obraz. Pár postarších lidí sedí v houpacích křeslech blízko zapáleného krbu, zabaleni do teplých dek popíjejí horký bylinkový čaj, který vždy provoní celou místnost. Jeden z nich si možná s brýlemi na očích čte jednu ze svých oblíbených, stářím opotřebovaných, knih. Občas se zahledí do plápolajícího ohně a na tváři se jim rozlije zářivý úsměv, značící jejich štěstí a spokojenost. Tak si představuji chuť stáří. Odpočinek, kdy jen přemýšlíte, jak ten život rychle utekl, jak se většina písku v přesýpacích hodinách už nahromadila v té spodní části. Tam dole, kde jsou uloženy všechny naše vzpomínky, ty nádherné, ale i ty nešťastné.
Život je moc krátký, abychom vůbec pochopili jaký je. Na nic nečekejme a začněme si ho užívat plnými doušky. Nezastavujme se nad minulostí a neplánujme si přesnou budoucnost. Žijeme tady a teď! Slavný umělec J.W.Goethe jednou řekl: „Protože lidé nedovedou ocenit přítomnost a naplnit ji životem, touží tolik po lepší budoucnosti a koketují tolik s minulostí.“ Nepřipomíná vám to něco, nebo někoho? Užívejme si tedy, protože žijeme jen jednou a rozhodně ne navždy. Vše někdy skončí, tak ať to stojí za to!