Velmi krátké úvahy (21.)
Velmi krátké úvahy (21.)
Byla to ta nejkouzelnější bytůstka. Pořád se usmívala, měla takovou srandovní pihu a dolíčky a ten jeden zub, jak na něj byla tak pyšná. A půjčovala mi hračky a já jí na oplátku ty své. A byli jsme kamarádi a byli jsme spolu a občas se drželi i za ruce. A voněly jí vždycky vlasy, tak trochu po vanilce. A oči měla velikánské, že by se v nich člověk utopil.
Potkal jsem jí nedávno. Držela dvě igelitky s nákupem a okřikovala malého klučinu vedle ní. Její syn, došlo mi. Pak si mě všimla, chvíli mě pozorovala a bylo vidět, že přemýšlí, jestli jsem to skutečně já. Trochu rozpačité: „Ahoj.“ A k tomu omluvný pohled směrem dolů k její ratolesti.
Udělalo se mi smutno.
Zeptal jsem se: „Proč jsme si vlastně přestali hrát?“
Hloupě.
Já vím.
Komentáře (3)
Komentujících (3)
Doporučit
Tisk
jako kdybys litoval toho, že rosteme. :) Já jsem třeba ráda, že jsem vyrostla a že si pořád nehraju. Jednou třeba taky potáhnu igelitky s nákupem a budu šťastná, protože budu mít pro koho.
Ale jestli je takhle šťastná ona ... na to jsi se neptal :)
13.05.2009 11:05:00 | Kes
...protože je dospělá. :-)) Až odloží igelitky a (doufejme s manželem) obstará domácnost, bude si hrát dál - se synem (a doufejme i s manželem). Pokud to tak není, pak je hloupá a naivní tvoje otázka i moje odpověď. :-))
04.03.2009 12:30:00 | Aťan
