Nejen pozorovací talent

Anotace: Náznaky příběhů, cizí rozhovory ...

Jedeme třeba do práce nebo do školy a kolem nás se odehrává plno příběhů. Skoro jako bychom byli v kině a ještě zadarmo.
Jasně, že jsou to jen náznaky příběhů. Míjíme je, tak jako míjíme okolní neznámé lidi, auta, zvuky, obchody, psy, stromy, sami sebe. Co v nás zůstane?

Co všechno můžeme vidět? Někdy je to i drama, jindy komedie, taky romantika. Určitě záleží také na úhlu pohledu, každý vnímá trochu jinak a zaujme ho něco jiného.
A opravdu je neslušné poslouchat cizí rozhovory? Zírat na cizí neštěstí, hltat očima cizí vnady? Nechat se dojmout, potěšit se, podivit nad tím, co se nás zdánlivě vůbec netýká. Nebo možná spíš týká. Každý z nás je součástí toho všeho.

Je zajímavé, že pokud člověk řeší nějakou aktuální situaci nebo má problém, nějaký viditelný, hmatatelný, má potom sklon nacházet to stejné i u druhých. Například čerstvá těhule najednou vidí spoustu těhotných žen, matka od dětí vyhledává pohledem malé děti i když zrovna vlastní děti hlídá babička.
Pokud máme mindrák, třeba s velkým nosem, vnímáme z obličejů v tramvaji a na ulici hlavně nosy. Kdo si připadá tlustý, vidí samé tlouštíky a srovnává se s nimi.
A pokud se nám v životě zrovna moc nedaří, máme tendenci myslet si, že ostatní se mají lépe. Vnímáme pak útržky rozhovorů, pohled na vítající se rodinku na nádraží, líbající se dvojici na zastávce nebo podpírající se staříky, s lehkou závistí a pocitem vlastního odloučení až smutku. Jako bychom se stali obětí vtíravé reklamy.
Když jsme zamilovaní nebo jsme zrovna zvládli něco líp než jsme čekali, svět kolem nás je najednou plný barev a nám se chce usmívat se na cizí lidi a něco jako by nás popohánělo k velkorysosti.

Ale stejně, někdo prostě vidí víc, za všech okolností. Vnímá ty cizí osudy, útržky životních příběhů. Někdo, kdo se umí zasnít, vcítit, tak ten si může vzít, to co jiný ne nebo spíš půjčit si a uschovat, pro sebe a možná i pro jiné.