O nesmrtelnosti brouka a smrtelnosti člověka

Anotace: že by to mohl být i život?...prosím o prominutí menších případných nesrovnalostí a gramatiky

Bylo to docela nedávno, jen tak sedím na lavičce, nechávám se hřát sluncem a poslouchám zpěv ptáků. Pak, na zemi, jsem uviděl jediného mravence, který se proháněl mezi dlažebními kostkami. Už jsem měl zvednutou nohu, jako když jsem byl mlád a zabíjení brouků byla ještě zábava, ale pak jsem se pozorně zadíval. Byl sám, v okolí nikde žádný další mravence, ztracen v neznámém území. A při ještě bližším pohledu jsem v něm spatřil sebe, sebe jako člověka.
Ztracen ve světě o kterém nic neznám. Sám, jenom se svoji potulnou myslí a s mnoha přáteli, ale přesto všechno stále sám. Ve svém těle, já jediný, já člověk. Co by se stalo, kdybych došlápl? Svoji botou zabil bych sám sebe. Nevěřím v převtělování, věřím v konec duše, který je jen dalším začátkem před cestou nekonečných přání. Nejde o to, co by bylo, kdyby to bylo obráceně? Jen letmý pohled dokázal odhalit, že se vlastně bojím došlápnout. Ten jediný krok, přenesení váhy na nohu. To jediné a mohl by být nový začátek pro někoho a nový konec pro někoho jiného. Bez té bolesti při smrti bychom si ji nikdy nevážili. Začal jsem si vážit života mravence. Začal jsem si snad tak vážit života svého? Nikoliv, na to ještě není člověk připraven.
Smrt je dar. Dar je naše smrtelnost, která nás provází od narození a celou dobu na ni čekáme. Všude ji vidíme, ale skutečně si ji začneme uvědomovat až při pohledu do jejích temných očí. S myšlenkou smrti a smrtelnosti jako darem už přišlo mnoho lidí. Za zmínku určitě stojí Silmarillion od Tolikiena a jeho zrození světa a rozdělení „darů“. Elfům relativní nesmrtelnost, která je odnaučila milovat běžné věci, které přetrvávají pouze omezenou dobu. A lidem smrtelnost, proto aby si dokázali vážit všeho co je pomíjivé. Stejně jako jsou oni samy. A není v tom přirovnání pravda? Žijeme a máme svoji smrtelnost, abychom si vážili života. Žijeme pro život jako takový a nedíváme se na všechno okolo. Žijeme životem, který nás přežije a který od nás očekává neustálé oběti- náš život.
A co třeba ten, který dosáhl nesmrtelnosti ve dvaceti letech? Žil jenom zlomek lidského života, prožil za tři další životy a jeho cesta skončila. Ale jeho příběh, jeho život žije dále, bez jeho duše, bez jeho těla, bez něj. Kdo je vůbec takový člověk? Kdo jím vůbec může být? Každý život stojí za zapamatování, každý příběh stojí za přečtení a každá duše stojí za políbení.
Bez myšlenky na smrt by člověk nebyl člověkem. Říká se, že některá zvířata nemají sebeuvědomění, nevědí nic o smrti a tím pádem se jí nebojí. Ale co když jsou zvířata tak vyspělá, že si smrt připustila a nebojí se jí. A my, lidé, jsme ještě nedošli tak daleko, abychom ji dokázali přijmout. Smrt je dar, který vypadá na první pohled jako prokletí. Prokletí, která nás provází celý život a které by nás mělo strašit, ale zatím je to skutečný dar.
Když, jestli, bůh stvořil člověka k obrazu svému tak v konečném důsledku je člověk bohem, který je smrtelný. Bůh stvořil člověka jako snahu o svůj obraz. O pochopení pravé podstaty smrti. O pochopení vlastního života a své vlastní vůbec chtít zemřít.

Bylo to docela nedávno, kdy jsem se procházel a najednou se zatmělo slunce a já se připravil na vlastní smrt. Netrvalo to dlouho a slunce opět vysvitlo a můj strach ze smrti se vytratil v nenávratnou dálku.