Seznam II.

Anotace: "slova vyřčená jako zbraň"

Fasáda už dávno ztratila lesk předešlých dní, kdy ulicemi bloumaly věnce rodin, zavěšených do sebe při nedělních korzech s jediným účelem: potkat co nejvíce známých a s nimi vést řeči. Listy platanů se proháněly ulicemi stejně tehdy jako dnes a prochladlé tváře se choulily do šál, šátků a límců podobným způsobem.

Zas až tolik se toho nezměnilo. Město je omšelejší ve svém novodobě skleněném lesku. V napomádovaných podloubích se povaluje to, co zbylo z lidí, ve vlastním zoufalství a totožně opuštěných věcech. Obecný přístup nehlásá dávat věcem, natožpak lidem druhou šanci. Co není nové, jakoby nebylo. Nechat se tím semílat. Nevidím a nevím nic. Sama v anonymitě světa a města. Tisíce obličejů, sami sami sami a zároveň - vždy spojeni se světem tenkou linkou. Neustále. Vysílání signálů o současném stavu, poloze, myšlence. Už žádné korzo. Žádní známí na rohu ulic.

Do jáké míry jsem v tom pohlcena? Naučila jsem se taky lhát? Spojovat se se současným neviditelnem, odříznutá v samotě bez pevných vazeb, šlachy a svalstvo ochablé a natažené?

Nevím. Doufám.
------------------------------------
Dnes je nutno udělat:
zamést listí před vchodem
zamést si před vlastním prahem
poslechnout si desku
jehlu do drážky
utřít slzy
zatnou zuby
a pěsti
jít dál
kousnout přítele do ramene
dívat se zpříma do očí
lidem
sobě v zrcadle
a neopít se moc