mezigenerační konflikt

Anotace: a jací budem my? :-)

francouzové prej svými excesy v ulicích ukazují i tu lepší, i když v tomto případě odvrácenou, tvář tím, že jsou schopni a ochotni se domluvit i mezi generacemi, což pro naši českou kotlinu rozhodně neplatí. alespoň dnes tedy ne. možná na krátkou dobu počas revolučních dnů v listopadu osmdesát devět.
vidím denně běžet babku za knoflíkem přijíždějící tramvaje, stejně jako puberťáka, a říkám si - vždyť mají tolik společného... :-)
no, pravděpodobně tyto společné sportovní hry je ve skutečnosti nijak nedají dohromady. naopak slyším přímo nenávistně mluvit jedny o druhých.
prej tuto hradbu začala stavět předminulá volební agitka se svým mírně stupidním video šotem: „přemluv bábu...“ pochopitelně je to mnohem starší problém.
mám o českém důchodci svou a nijak lichotivou představu zapříčiněnou jejich projevy. věčně naštvaný a ukřivděný člověk namnožený napříč jednou generací rozhodně nevyvolává sympatie.
odkaz celospolečenského působení padesátých a šedesátých let, kdy se zcela otevřeně hlásala a taky dodržovala zásada „výchovy dětí státem“, a nikoli rodinou. a tisíce let rodinného života a vytvářených hodnot rodiči a starými rodiči byli v jedné, jediné generaci zničeny a severokorejským způsobem nahrazeny nejmenovaným pedagogem málokdy způsobilým. právě padesátá léta dokázala ještě těžit z poválečného budovatelského nadšení a radikalizovala postoj individualistický, jako protispolečenský pohled jednotlivce. vytvářela se stáda pitomců ženoucí se od jedné přehrady ke stavbě železnic a bourání vesnic podle potřeb státu.
a nyní silné ročníky těchto nadšených „budovatelů“ socializmu schopných pochopit pouze svá práva na cokoli, a tím i taky skončit.
samozřejmě, že jakákoli paušalizace skupin, které ani nejsou jednolitým společenstvím, drhne na významu. a při pohledu na jejich potomky, tedy i mne, se nabízí otázka pokračovatelů těchto zhůvěřilých tradic marazmu.
příklady, které jsou vždy jen vytrženým listem z knihy a statí z ní, mají málokdy co doopravdy říct. přesto se dopustím jistým příznačným z před dvaceti let, kdy má kolegyně při narození své vnučky se notně rozzlobila na systém, který přiznal její dceři pro ni nebývale velikou gáži po dlouhou dobu mateřské... „jak ona k tomu přijde, že tehdy tak, a dnes takhle...“
neschopnost radovat se z výhod své dcery - novopečené matky, a ještě jí závidět, je pro tuto generaci symptomatická.
pak přicházejí drobnosti všedního dne, kdy nakupovat oblečení v obchodech rozdělených na: - pro jen mladé, newyorker, streetwear apod. (už jen ten název...); - pak sportovní oděvy pro mladé...; - vyvažující luxusní prodejny...; a až nakonec asijské trhy, jako jediné vhodné pro tuto generaci, je tristní. dále restaurace a bary, které například v plzni zcela nahradily kavárny vhodné a tak důležité pro lelkování těchto.
ono stačí se pozastavit, pro mladého nepochopitelně, nad tempem doby, motorizací a digitalizací z nuly na dobu čipů a můžem začít chápat tuto nenávistnou generaci důchodců.
smutné... a co s tím? snad jen pozastavit se s pár jedinci schopnými usmát se nad tím hezkým, co je kolem, a potěšit se s nimi.