částečně veršovaná úvaha nad DOBROVOLNĚ ZVOLENÝM UTRPENÍM ...

Slzy kanou po tvářích, byly dlouho v žalářích,
bolestí se projevit, celé roky, možná léta,
či dokonce staletí, bez objetí, bez lásky,
přitom každá duše, v kostele,
i než vyleze z postele,
lásku touží mít, nic víc a nic míň

Slzy kanou po tvářích, už jsou plné v polštářích,
vlastních vin i těch, co jsme si jenom vzali.
Co jsme si léta přidávali.
Ale je na čase zastavit ten proud,
nebo jinak,
s tím proudem vlastně plout.
A nechat slzy vytéci,
otevírají srdce, které seč led,
jako ledovce slzami a teplem začínají tát,
moře slz vyplavovat.

Planeta se otepluje a brečí,
v těchto dnech,
vlastně mluví stejnou řečí,
ukazuje cestu,
jak znovu nezcepenět, v době ledové ....

... no, ale to je blbost, protože když roztají ledovce, tak se zvedne hladina, zastaví se teplý Golfský proud, a zase to celý zamrzne až k nám ... tak kdo se v tom má potom vyznat ...dynamická rovnováha, střídání dob ledových a meziledových .... že by to vážně bylo jedno a my se prostě jenom vezem na mnohem větších vlnách, než vůbec můžeme uvidět? a ať děláme co děláme, planeta a vesmír si taky bude dělat co chtějí, naprosto bez ohledu na nás? A pokud to tak je, že je to skutečně naprosto jedno, co děláme ... tak proč se omezovat, proč žít život v dobrovolně postavených mřížích a bariérách, co všechno nemůžeme protože ... proč se prostě nezačít radovat a dělat věci, které skutečně chceme dělat, ne ty, o kterých si myslíme, že musíme, ať už z jakéhokoli důvodu

... jestli je to jedno
a planeta a vesmír si budou dělat
naprosto cokoli a co oni chtějí,
proč my si dobrovolně volíme utrpení?....