O životě

Anotace: Jedno takové zamyšlení o naší úctě k životu...

Jen jsem se tak na chvíli zamyslela a tok mých myšlenek se proměnil v nezastavitelnou smršť. Ještě před několika dny jsem se trápila stresem, byla jsem naštvaná a unavená, otrávená... ale když dnes vyšlo to nádherné slunce a celý den mi svítilo na mě i na mé učení, byla jsem tak šťastná a rozradostněná jako už dlouho ne. Proč se takto neraduji každý den?
Najednou mi došlo, kolik dní jsem zbytečně zabila nějakým přemýšlením, kolik úžasných věcí jsem mohla zažít nebo udělat, zatímco jsem se topila sama v sobě a nějakých myšlenkách...
Život máme proto, abychom ho ŽILI. Ale ne jen tak, pro nic za nic, den za dnem.

* * *

Vzpomněla jsem si na příběhy lidí, kteří prožili válku. Lidí, kteří ve válce někoho ztratili. A třeba ne jen ve válce, ale i kvůli nemocím, kvůli chudobě nebo z jiných důvodů. Jak obrovskou hodnotu musel mít život pro tyto lidi? Proč si my v dnešní době tuto hodnotu neuvědomujeme?
Babičky a dědečkové šťastně věnují veškerou pozornost svým synům a dcerám, stejně jako i jejich dětem, kterými jsme my. Pro tyto babičky a dědečky má život nepopsatelnou hodnotu. Možná proto, že vědí, že jim zbývá jen desítka nebo dvacítka let, možná proto, že mají v živé paměti těžké časy, které zažívali oni a jejich rodiče, a možná jen pro tu krásu, když mohou sledovat své mladé ratolesti... Milují život a jsou šťastní.

Jak jim to oplácíme? Jak je děláme šťastnými? Snažíme se o to?
Nesnažíme. Ani si nejsme vědomi toho, že bychom se nějak snažit měli. Že bychom jim vůbec měli věnovat větší pozornost, než je nezbytně nutné. Nejsme si vůbec vědomi toho, že existovaly těžké časy. Kdybych měla být babičkou v této době, byla bych nešťastná. Z toho, co všechny ty děti a mladí lidé dělají a jak málo si svých životů váží. Každý z nás se narodil milujícím rodičům, a to i tehdy, když to tak vůbec nevypadá. Všem těm lidem, kteří nám darovali náš život, připadáme jako nepopsatelně cenný zázrak. Ale místo abychom jim projevili úctu - už jen tím, jak sami přistupujeme k vlastnímu životu-, jsme sprostí, oddělení, nezaujatí a topíme se v alkoholu.

Představte si, že byste měli někoho, koho byste bezvýhradně milovali. Dali byste mu všechno, po čem by toužil, a milovali byste ho víc, než cokoli na světě. A měli byste možnost dát mu život - něco, co je obrovským darem jak pro něj, tak i pro vás. Byli byste pyšní a šťastní, kdybyste viděli, jak je spokojený, jak je obklopený láskou a radostí a hodnými lidmi...
Jak byste se cítili, kdyby na tento dar zapomněl? Kdyby si ho schválně ničil a neustále ho utápěl v agresivitě, hněvu, zoufalství, zlosti, vzteku, násilí a vulgaritě? Jak byste se cítili, kdyby tento dar - věnovaný vámi z celého srdce - zahazoval a úplně na něj zapomínal?
Jak málo si uvědomujeme hodnotu lidského života... Je to smutné. Zabíjíme se, bijeme se, křičíme po sobě, ubližujeme si... a kde zůstala úcta? Kde zůstala úcta k životu? Co je tohle za svět?

* * *

Ano, přiznávám se, že i já na tohle občas zapomínám. Ale aspoň můžu říct popravdě, že úctu k životu mám a cením si ho. Že tuto úctu projevuji ve všem, co říkám a dělám - třebaže ne vždy a ne dokonale. Nerozumím ale spoustě jiných lidí. Těm, kteří se svým životem bezhlavě hazardují, jako by si mysleli, že jsou neporazitelní a nepřemožitelní... i dalším.
Když si nejsme vědomi hodnoty lidského života, nechováme se podle toho a nejednáme tak, jak by to bylo nejlepší - pro nás i pro svět.
A ptám se - kdy už se to konečně změní? Změní se to vůbec někdy? Začneme si užívat každý den s vděčností za to, že ho můžeme prožít, a naplňovat touto vděčností sebe i ostatní? Oplatíme někdy našim rodinám za nejcennější dar, který jsme od nich dostali? Změníme někdy podmínky v našem světě, které nás i naši planetu ničí?
Vezmeme někdy konečně život do vlastních rukou?

JSME LIDÉ.

A MĚLI BYCHOM SI TO UVĚDOMIT.