Ještě je čas

Anotace: ...ale on není...jen takové uvažování nad tím, že by se zřejmě nic nemělo jen tak odkládat se slovy ještě je čas...

Ještě je čas, ještě je čas...
Vždycky jsem se chtěla naučit všechno od své babičky. Chtěla jsem toho moc a chtěla jsem to umět rychle, ale ono to nejde. Začala jsem spoustu věcí a nikdy nedokončila jak je nám beranům vlastní. Říkala jsem si že to zkusím všechno sama a kdybych si náhodou nevěděla rady, tak přece můžu babičce zavolat aby mi poradila. Nebo za ní můžu přijít jako vždycky a ona mi ukáže jak a co. Mám toho tolik co bych chtěla udělat, je toho tolik co jsem začala a nedokončila.
Rozepsaná kniha...rozdělaný podnikatelský plán na můj vlastní podnik...rozpoletená šála...rozháčkovaný klobouček...rozešité kalhoty...nedokončená sbírka básní...rozečtená kniha...rozmalovaný obrázek...rozdělaný adventní věnec z loňských vánoc... ještě je čas.
Ale on není.
A teď když se mi nedaří, už tu není nikdo komu bych mohla zavolat o radu. Už tu není nikdo ke komu bych mohla přijít a poprosit o pomoc. Teď když něco nevím, hledám na internetu, pátrám v knihách a snažím se pochopit to, co popisují. Není tu nikdo kdo mi poradí proč se mi trhají nitě na šicím stroji. Není tu ten člověk co by mi poradil jak ukončit pletací řadu a začít novou s jinou barvou. Není tu nikdo kdo by mi poradil. Není tu ten, koho bych chtěla o tu radu prosit. Není tu ten skvělý člověk od kterého jsem se chtěla všechno naučit a říkala si, že na to je přece ještě čas.
Ale on není.
A nemám už ke komu přijít na návštěvu s dortíkem a vypít si v klidu kafíčko a popovídat si o životě, o chlapech, o dětech. Není tu už nikdo kdo by mě vítal s otevřenou náručí, úsměvem na rtech a těšil se z mojí přítomnosti. Není tu nikdo kdo by byl šťastnej z toho, že mě může mít u sebe byť jen na chvíli spolu mými dětmi. Není tu nikdo kdo by mě pochválil a ať už jsem na tom v životě jakkoliv, byl by na mě pyšnej. Takový byl jen jeden člověk a ten už tu bohužel není.
Projíždím kolem oken, které pro mě byly útočištěm a nejsem schopná zvednout zrak a pohledět tam. Chtěla bych u jejího hrobu cítit její přítomnost. Hledíce na ten bílý kámen, svírajíc v rukou kytici chryzantém prosím, abych cítila že tady semnou je. Pořád mám ale pocit, že teď zkrátka jenom momentálně není doma, že je pryč, v lázních a jednoho dne se vrátí. že teď jen zkrátka není možné ji vidět. Zatím.
Vlastně to ani přijmout nechci, že tu není. Kdybych si to připustila, přijala bych skutečnost, že mě opustil další milovaný člověk, byť nedobrovolně rukou osudu a času, který neúprosně běží dál. Ti ostatní co mě opustili dávno, jsou tu sice pořád, ale jejich bytí mi tolik neschází.
Schází mi člověk, co mě miloval takovou jaká jsem. A byl tu pro mě. Byl tu pro všechny. A já bych pro ni udělala cokoliv.
Jen kdyby byl ještě čas......